„Coming outem jsem si prošel, když jsem byl ve druháku na střední, to mi bylo sedmnáct. Nejdřív jsem to řekl mamce, postavila se k tomu úplně skvěle – řekla mi, že vůbec nezáleží na tom, jestli jsem gay nebo ne, že jsem její syn a pro ni se nic nemění – že mě bude milovat pořád stejně. Stále v ní mám největší oporu a zároveň kamarádku, které můžu říct opravdu cokoli.“

Zjistili, že nejsem „divnej“
Tvrdí se, že tátové mají pro homosexualitu svého syna menší pochopení, jsou zklamaní, že nevychovali „pořádného chlapa“ a berou to tak trochu jako svoje selhání. „Taťka to obrečel a čekal, jestli si to třeba nějak nerozmyslím. Se mnou se o tom nebavil, jen s mamkou, která už to věděla delší dobu. Pořád se jí ptal, jestli to nepřejde, jestli to nebylo jen pro tohle a támhleto, až mu mamka jednou řekla, že to není rýma, aby to přešlo … Nedávno se mě sám od sebe zeptal na kluky, takže vím, že je to konečně v pohodě a pochopil to.“

Často se mladí lidé vyoutují nejdřív mezi kamarády, protože čekají, že budou mít více pochopení, Štěpán to měl přesně naopak. „Ve škole jsem to řekl, až když už to doma věděli. Spolužáci říkali, že to tušili a vzali to v pohodě. Od některých čtvrťáků jsem sice slyšel různé narážky a pokřikování, když jsem šel po chodbě, ale naučil jsem se to neřešit a nevnímat. Tak to má svým způsobem asi každý, jinak by nebylo možný jít nikdy nikam, protože jak říká moje mamka – svět je plnej idiotů. Navíc, když pak někteří zjistili, že nejsem vůbec nijak divnej a jinej, přestali mít kecy a začali se se mnou bavit úplně normálně.“

Moji blízcí neřeší, že jsem gay
Kamarádi mimo školu se o Štěpánově orientaci dozvěděli skoro jako poslední. Téměř po roce. „Bál jsem se, že to nepochopí a přece jenom se to líp říká lidem, které tak dlouho neznáte a snáz se srovnáte s jejich nepochopením, než těm, se kterými vyrůstáte odmalička. Asi jsem si chtěl být nějakým způsobem jistý, tím spíš na malém městě. I když jsem jim vlastně odkýval to, co tušili už dávno, stejně to některé překvapilo. Nakonec to ale všichni vzali úplně v pohodě. Všude se sice najde blbec, co se bude posmívat, urážet a provokovat, pro mě je ale důležité, že moji blízcí stojí při mně, a že jsem gay, vůbec neřeší. Někteří jsou dokonce i rádi.“

Jak to kolegové vezmou? Začnou se ke mně chovat jinak nebo se se mnou přestanou bavit? Co když si tím zničím kariéru nebo dostanu rovnou vyhazov? Takové a mnohé další otázky mohou člověka v souvislosti s vyoutováním se v práci napadat.

Co říkají výzkumy?
Množství coming outů na pracovišti se dle nejrůznějších výzkumů za poslední roky zvýšilo. Pánové Griffit a Hebl (2002) dokonce tvrdí, a je to celkem paradoxní, že homosexuálové mohou být kolegy přijímáni záporně ne proto, že jim sdělili svou orientaci, ale naopak proto, že ji popírají, působí nějakým způsobem odlišně, jsou úzkostní, ze strachu z prozrazení se mohou ostatním vyhýbat nebo být až nepřátelští.

Výzkum Olgy Pechové (2009) konkrétněji naznačuje situaci na českém trhu práce: ze 496 LGBT respondentů se 4 procenta setkala s nepřijetím do zaměstnání právě na základě své orientace a stejný počet lidí byl kvůli tomu z práce propuštěn, s diskriminací v kariérním postupu se setkalo 5 procent respondentů a 9 procent z nich se setkalo na pracovišti s nějakou formou diskriminace.

Různé profese = různé míry homofobie
To, že jsou gayové mezi kadeřníky, návrháři, floristy nebo umělci dnes už asi nikoho nepřekvapí a snad ani nepohorší. Co když je ale gay učitelem, fotbalistou nebo politikem?

Především o povolání učitele se hodně diskutuje. Zatímco jedni tvrdí, že snad záleží na kvalitách učitele a ne na tom, jestli ho přitahují muži nebo ženy, druzí (rozumějte ti méně informovaní) při představě gaye před tabulí a plnou třídou dětí šílí. Co když ty chlapečky zneužije? Co když jim bude tvrdit, že je to úplně v pořádku a stanou se z nich také gayové?! Jsou dokonce země, kde je gayům povolání učitele přímo zakázáno.

I ve fotbale či hokeji je homosexualita víceméně tabu, veřejně vyoutované bychom dokázali spočítat na prstech. Za skrýváním skutečné sexuální orientace stojí strach z diskriminace.

O svou kariéru se bojí i politici, i když v poslední době počet těch, kteří veřejně oznámili svou odlišnou sexuální orientaci roste, a světe div se, jejich politickou angažovanost to nijak nenarušilo, dá se říct, že některým coming out dokonce pomohl dostat se ještě výš.

I gayové a lesby mohou být vzorem
Jak už bylo napsáno – těch, co se vyoutují na pracovišti, přibývá. Zatím nebylo prokázáno, že by kvůli tomu krachovalo více firem, zavíraly se restaurace a bary nebo snad padaly celé vlády. Ba naopak, jmenujme třeba Tima Cooka, generálního ředitele Applu, Jóhannu Sigrudardóttirovou, bývalou premiérku Islandu, která vyvedla Island z té největší krize po roce 2009, či před více než deseti lety neznámého politika Klause Wowereita, který se ucházel o berlínskou radnici větou: „Jsem gay a je to tak dobře.“ A vyhrál!

Homosexualita nemusí být očividně jen něčím, co vám zákonitě zničí kariéru, ale v určitých ohledech vám to může i pomoci – když už ne k vyšším pozicím, tak alespoň k vnitřnímu klidu a pohodě na pracovišti. A když to v práci nepochopí? Nebojte se ozvat nebo se s nimi rovnou rozlučte (pokud máte tu možnost) a jděte tam, kde je budou zajímat pracovní výsledky, kvůli kterým tam také jste, a ne vaše sexuální orientace.

Jmenuji se Svatava, jsem skoro třicet pět let vdaná maminka osmi dětí. Můj nejmladší syn Filip byl gay. Už více než rok není mezi námi živými, 2. února 2014 si vzal život. Bylo mu necelých patnáct let. Snažila jsem se své děti vychovávat v katolické víře, ale zároveň jsem jim dávala – minimálně od doby dospívání – volnost, aby hledaly svou cestu. V lidské rovině jsem je učila, že nejdůležitější je žít v pravdě a lásce. Ve lži a přetvářce se dlouhodobě žít nedá, ale v pravdě a s láskou se lze postavit jakémukoliv problému. Žádný problém se nemá takzvaně zametat pod koberec. Tam bude pouze zahnívat a narůstat.

Netušili jsme, co chce udělat
Všechny své děti jsem se snažila vychovávat v lásce podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Každé mé dítě bylo jiné, a přesto jsou všechny úžasné. I nejmladší Filip byl jiný než jeho dva starší bráškové. Byl veselý, stále usměvavý, laskavý, zdvořilý ke starším, kamarádský (většinou se přátelil s holkami), tvořivý – stále něco vytvářel, rád pekl (cukroví i buchty), byl hudebně nadaný (krásně od mala zpíval). Za jeho jinakostí jsme však od jeho útlého dětství tušili něco víc …

Na Filipa jsme nijak netlačili, čekali jsme, až přijde sám a svěří se nám. Se svým coming outem opravdu pomalounku a opatrně začal. Asi dva měsíce před svou smrtí se svěřil jedné ze sester, že již od jedenácti let ví, že je gay. Pak se ještě svěřil jedné z kamarádek a další sestře.
V rodině máme lesbický pár, který spolu žije již více než dvacet let a chodí i do kostela. Vždycky jsme je brali jako samozřejmou součást naší širší rodiny a nenapadlo nás více se zabývat problematikou LGBT lidí. Nedocházelo nám, jak velký a bolestivý problém a trápení – i v dnešní době – může být a je pro mnoho gayů a leseb jejich orientace. To, jak moc se Filip trápil a co ho trápilo, jsme se všichni dozvěděli až z jeho dopisu na rozloučenou. Nikdo z nás si nevšiml nepatrných signálů, které by nás varovaly, co má v úmyslu udělat. Netušili jsme, že není v pohodě, ale naopak se velmi trápí.

Nemůžu žít v netolerantní společnosti
Ve svém dopise mimo jiné napsal, že nechce a nemůže žít ve společnosti, která je netolerantní a nedává stejná práva všem. Napsal, že chce, aby jeho smrt přispěla k větší toleranci a rovnoprávnosti všech lidí.

Příliš pozdě jsme pochopili a i na vlastní kůži poznali, jak to s tou tolerancí a rovnoprávností LGBT lidí v naší společnosti i ve světě je. I v naší bolestné situaci jsme si prožili mnohé projevy homofobních reakcí. Se smrtí dítěte se nedá smířit, vyrovnat a zapomenout. S tím se rodiče i nejbližší pouze musí naučit žít.

Věřím, že bude líp … přes všechny problémy
Přesto, či právě proto, jsem se rozhodla pomáhat a podporovat ty, kteří jsou na tom tak, jako byl náš Filip, aby se podobná tragédie už pokud možno nestala. Proto vítám vznik těchto stránek i online chat a velmi si vážím pomoci a podpory všech, kteří se do tohoto projektu zapojili.

Všem klukům a holkám, kteří sem přijdou hledat radu, podporu a pomoc, bych chtěla popřát, aby tady opravdu pomoc a podporu našli. I když je můžou tížit mnohé strachy a problémy, věřte, že bude líp. Prosím vás všechny, neberte si mého syna za vzor a inspiraci, jak by měl váš coming out vypadat. Filip to neudělal dobře. Jeho řešení bylo špatné, nezvratitelné a definitivní. Způsobil mnoho bolesti nám všem, kteří jsme ho měli rádi.

S dovolením Filípkovy kamarádky z dětství cituji z jejího dopisu, který mu po roce od jeho smrti nechala na hrobě s kyticí růží:

„Nejdražší Filipe, je to už rok, co jsi udělal tu hroznou věc. Moc mi tu chybíš, ani nevíš jak. Musím na tebe myslet každý den … Probrečela jsem už mnoho dní i nocí. Ale teď si tak říkám, že ty bys nechtěl, aby všichni brečeli, chtěl jsi, aby za gaye někdo bojoval. Já věděla, že jsi „jinej“ už když jsme byli malí. Nevadilo mi to, protože jsem tě měla ráda, jako bys patřil do rodiny. Dělal jsi mi bratra, kterej mě ochraňoval za každý situace … Nikdy jsi mi nenapsal, že tě něco trápí, ale pořád ses ptal, jestli nepotřebuju s něčím pomoct já, a vždycky jsi mi pomohl. Teď hrozně moc lituji toho, že se i já nezeptala tebe. Kdybych věděla, že je ti uvnitř tak špatně, hned bych se snažila ti pomoci. Ale už je pozdě. Trápí mě to každý den. Žádná kamarádka se nevyrovná tobě. Když teď slyším někoho mluvit hnusně o gayích, tak se hned zastávám, protože mnohdy jsou gayové lepší než tisíc kamarádek dohromady. Nevidím na tom nic špatného, že jsi byl gay.
Den 2. 2. 2014 se mi zapsal do srdce jako nejhorší den. Vím, že ti je teď třeba líp. Ale přeci to šlo udělat nějak jinak. Kdybys mi o tom řekl, mohlo to skončit líp … Kdybych mohla vrátit čas, … udělala bych to hned. Jenže to nejde … Tak strašně moc mi chybíš …“

Nenechávejte si své trápení pro sebe
Určitě i většina z vás, kteří zavítáte na tyto stránky a cítíte se opuštění, zklamaní, zmatení, vysmívaní a ponižovaní, máte ve svém okolí někoho, kdo vás má rád a komu na vás záleží. Někdy ho třeba jen nevidíte, nebo se bojíte, či stydíte svěřit.
Nenechávejte si své trápení pro sebe. Sdělená bolest je poloviční bolest. Na každé trápení se dá najít pomoc. Jen je třeba si o tuto pomoc říci. A právě pro tyto situace je zde online chat sbarvouven.

Možná na tyto stránky zavítají i rodiče, přátelé a příbuzní LGBT dětí. I pro ně mám vzkaz: Buďte svým dětem oporou a mějte je rádi. Jsou to stále tytéž děti, které jste milovali doposud. Není jistě ani pro vás snadné pochopit a přijmout to, že vaše dítě je „jiné“. Není to ale ničí vina – ani vaše, ani vašeho dítěte. Je to danost, kterou si nikdo dobrovolně nevybírá. Možná vás budou přepadat různé strachy a myšlenky: moje dítě bude mít těžší život, nebude moci mít děti a já vnoučata, co na to řekne okolí … I pro vás je tu možnost popovídat si online. Neváhejte a pište!

Svatava

Někdy na začátku tušíte, že je s vámi něco jinak. Nastává dlouhý proces coming outu, kdy je nejdůležitější si skutečnost urovnat sami v sobě a pak teprve řešit okolí. Vykřičet světu, že jste gay nebo lesba, aniž byste to tak na sto procent cítili, rozhodně nemá smysl. Uvědomění si vlastní sexuality přichází v pubertě. Ta rozhodně není lehkým obdobím ani v případě, že dokonale zapadáte, natož když vám nikdo nerozumí a hrozně se stydíte. Vnitřně akceptovat svoji orientaci je dnes možná lehčí než dříve, přesto po zeměkouli chodí lidé, kteří se s ní nevyrovnají celý život.

Říct pravdu okolí není samozřejmost, velkou roli hraje strach z toho, co přijde po tom, když u večeře řeknete, že máte místo holky kluka. Možná tátovi zaskočí, ale možná ochladne i váš vztah. Ačkoli je Česko rok od roku tolerantnější, jsou tu stále lidé, kteří by gaye a lesby ve své rodině nejradši neměli.

Přitom nejdůležitější je se svou sexuální orientací seznámit rodinu. Zpravidla to vybalíme nejdříve na přátele, kteří nás přijímají snáze. Nicméně žít dvojí život nejde moc dlouho a coming out přináší úlevu. Aspoň se vás děda přestane ptát, jestli máte radši holky zrzavý  a nebo blonďatý. Vy prostě máte radši modrooký kluky, žejo.

Zatímco život v sebeklamu člověka ubíjí, coming out sebou vždy přináší obrovské uvolnění vnitřního napětí. Konečně můžete svoji přirozenost a pocity prožívat otevřeně a být ke svému okolí upřímní.

Zaručený recept na hladký coming out neexistuje. Stačí se podívat na příběhy našich mentorů pro online chat. Co člověk, to příběh. Jen vy sami můžete posoudit, co je v vašem případě  nejvhodnější. Když je vám sedmnáct, jste v úplně jiné situaci, než když je vám přes čtyřicet a máte třeba děti. Co vám můžeme poradit, je jedna věc: Než se někomu svěříte, vyberte ten správný okamžik. Čas a místo si zpravidla zvolíte vy (pokud vás zrovna někdo někde nenačapá s vaší láskou).

Určitě všechno proberte s lidmi, kteří už o vaší orientaci vědí a přijímají vás. A nebo s těmi, kteří se už vyoutovali (takové najdete právě v našem online chatu). „Když jsem do toho praštil, bylo mi čtrnáct, a hrozně mi pomohl strejda, který se vyoutoval už jako dospělý,“ vypráví jednatřicetiletý Michal, který vyrůstal v Prostějově. „Stačí zapátrat mezi svými známými, každý ve svém okolí má nějakého gaye nebo lesbu. Najděte si spojence!“ Každopádně se o všem pobavte se svými nejlepšími a nejvěrnějšími přáteli, než půjdete za rodiči.

Právě doma se můžete dočkat opravdu silných reakcí, někdy úplně protikladných. Myslete na to, že rodiče mívají velmi jasnou představu o budoucnosti svých dětí. Z holek mít jeřábnice nechtějí a z kluků vizážisty taky ne. Zpravidla. Ve chvíli, kdy řeknete, že jste gay nebo lesba, rozplynou se i jejich sny o vnoučatech (kdyby český právní systém uznával gay sňatky a adopce, tahle obava by odpadla, vlastně by ani neexistovala!). Celá jejich představa o vás najednou vezme za své. Ať zareagují pochopením, nebo nadávkami, v každém případě potřebují čas, než se se vším srovnají. Tím víc, pokud mají zkreslené pojmy o odlišné sexuální orientaci nebo ji přímo odmítají. Těžko říct, jak se váš vztah dále vyvine, vás samotné tato zkušenost ale určitě posílí.

Snazší bývá coming out mezi přáteli. Nejlépe okolí se svojí orientací seznamujte postupně a začněte s lidmi sobě nejbližšími. Přátelé stejného pohlaví se mohou zpočátku cítit znejistěni a nevědět, jak na novou situaci reagovat (Život prokázal, že skoro všichni heterosexuální kluci mají neodbytný pocit, že po nich jedou všichni gayové…). Dejte jim čas a zdůrazněte, že na se vašem kamarádském vztahu nic nemění.

Už máte coming out za sebou? Podělte se o svoje zkušenosti v komentářích pod článkem.

HOMOSEXUÁL
V češtině se už pevně zakotvila slova „gay“ a „lesba“, máme tak širší možnosti vyjadřování, proto slovo homosexuál v běžné komunikaci působí zmatek, navíc se často nesprávně interpretuje. Například můžeme najít spojení jako „homosexuálové a lesby“, které ovšem nedává smysl. Lesba je také homosexuálně orientovaným člověkem. Homosexuál není synonymem pro gaye, ale zahrnuje skupinu lidí, kteří preferují partnera stejného pohlaví.
 
Obecně však toto označení ustupuje a nahrazuje ho zkratka LGBT, která vyjadřuje danou situaci mnohem lépe. Zahrnuje gaye, lesby, bisexuály a transgender osoby. Navíc neodkazuje pouze na homosexuální orientaci, ale také na celé hnutí a kulturu.
 
LESBIČKA
Valná většina leseb by vám asi za takové oslovení nepoděkovala. Zdrobnělina působí pejorativně, jakkoli může být napsána nebo vyslovena s dobrým úmyslem nikoho neurazit. Lesby jsou zkrátka lesby. Jeřábnice a traktoristky, prosím, také vynechte, jen těžko byste hledali nějakou lesbu, která dokáže uřídit traktor nebo jeřáb.
 
TRANSSEXUÁL
Transsexuál je člověk, který podstupuje hormonální terapii či operativní změny s cílem přizpůsobit své tělesné rysy preferované genderové identitě. Termín „transsexuál“ je však již na ústupu a nahrazuje jej širší a otevřenější pojem „transgender“.

TRANSGENDER
V mezinárodním kontextu se začíná prosazovat označení transgender. Skrývá pod sebou škálu genderových identit, jež se odlišují od rodového určení, které je dané osobě přisouzeno při narození.

TRANS*
Zkrácená verze pojmu „transgender“. Hvězdička zastupuje širokou škálu identit, které neodpovídají klasickému rozdělení světa na muže a ženy.

TRANSVESTITA
Transvestité jsou lidé, kteří se zpravidla v soukromí převlékají za opačné pohlaví.

TRAVESTI
Travesti je typ show. Lidé, kteří v ní vystupují, se převlékají za opačné pohlaví, aby zazářili na pódiu. Nemusejí ale být transgender osobami.

PRAGUE PRIDE
Nejsme festival sexuálních menšin! Překvapení? Je to tak. Jakkoli se sexuálními menšinami chápou předně gayové a lesby, pojem sexuální menšiny zahrnuje například pedofily nebo nekrofily. Festival Prague Pride je svátkem LGBT osob, tedy gayů, leseb, bisexuálů a transgender lidí. Mnohem víc o duhovém festivalu včetně informací, jak nám pomoct nebo se k nám přidat, najdete zde.
 
TEPLÝ
Například Prague Pride je nejteplejším dnem v roce, nebo nejteplejším festivalem. Nechceme zbytečně brojit proti lidové tvořivosti. Nemůžeme souhlasit s použitím slova „teplý“ v pejorativním nebo urážlivém významu, ovšem milerádi vás uvidíme na nejteplejším dni v roce, který opět ohřeje Prahu v půlce srpna.
 
COMING OUT
Pojďte s barvou ven. Na rovinu. Coming out v češtině zdomácněl, vzniklo z něj dokonce sloveso vyoutovat se. Označuje moment, kdy LGBT osoba veřejně přizná svou homosexuální orientaci. Coming out se neprodělává ani nepodstupuje, jím se zejména prochází. Je dobrovolným vyjádřením člověka, který seznamuje své okolí s tím, jaký doopravdy je.
 
QUEER
V češtině ho najdete zejména jako přídavné jméno. Souhrnně označuje témata spojená s LGBT osobami. Queer může být bar, film, divadelní představení nebo třeba hudba. Důležitým základem je spojení s LGBT osobami nebo tématikou.
 
HOMOSEXUALISMUS
Nesprávné a pejorativní označení LGBT hnutí, které používají zejména lidé, kteří stojí proti Prague Pride a dalším organizacím.

Možná vás někdo probodne pohledem, když políbíte svého přítele v metru, a nebo chytnete ruku své přítelkyně na ulici. Stereotypy a předsudky svázaly evropské společnosti. Od uzákonění gay sňatků v Holandsku v osmdesátých letech až po fiasko s nesmyslným referendem na Slovensku si ale lidé začínají uvědomovat, že být gay nebo lesba a nebo transgender je přirozené a rozhodně to nejde změnit. Co změnit lze je nenávistný přístup. Homofobie se zakládá hlavně na nevědomosti. 

Vnitřní nejistota, předsudky, dogmata a zabedněnost. Je potřeba najít nepřítele, aspoň pro některé lidi. LGBT osoby to tak kvůli své odlišnosti schytávají na plné čáře. Církevní patent na morálku a tradice je v dnešní době už spíš štěkáním, než kousavým postojem, který by mnoho znamenal. Přesto dogma, že rodinu tvoří jen muž a žena (a patrně dům na předměstí, labrador a LCD televize), ve společnosti stále přetrvává, ačkoli země jako Holandsko, Španělsko a nebo dokonce Argentina a Uruguay ukázaly, že soudný den nepřijde, když se vezmou dva lidé stejného pohlaví.

Homofobii ale nevzbuzují jen příkazy shora. Stačí se odlišovat a společnost vám to dá sežrat. Nejvíc na školách. Mnoho LGBT lidí se setkalo a setkává se šikanou, která vyvěrá především z výchovy rodičů. Pokud slyšíte, že je něco odporného, hnusného, nechutného, tak vám to tak zkrátka bude připadat. Upevníte si v sobě tenhle názor a pak ho předáte dál, především svým potomkům.

Homofobie zdánlivě taky báječně léčí mindráky. Někomu může zvedat sebevědomí, když na dva kluky zakřičí přes půl náměstí „Buzny!!!!“, nicméně je otázkou na jak dlouho? Vnitřní nejistota, nedůvěra v sebe sama může způsobit, že se člověk uzavře vůči svému okolí a bude hledat někoho, kdo je potenciálně slabší, aby se na něm mstil. Proto pak někteří uráží svět kolem sebe a dokonce se uchylují k fyzickým útokům.

Gayové a lesby v naší společnosti

Gayové a lesby tu byli, jsou a budou. Ať se to někomu líbí nebo ne. Homosexuální orientace je vrozená a nedá se naučit nebo odkoukat. Je tak neměnitelnou součástí života. Jediným rozdílem oproti minulosti, kdy zdánlivě LGBT lidé nebyli, je fakt, že se dnešní společnost otevírá a gayové a lesby se už nestydí přiznat barvu.

Od osmnáctého století, kdy na našem území platil zákon Josefa I. posílající homosexuály na popraviště, jsme ušli dlouhou cestu, která skončila na radnici (zatím). Roku 2006 poslanci schválili zákon o registrovaném partnerství. Dalším krokem by měla být adopce dětí, které už v homosexuální rodině žijí, druhým nebiologickým rodičem.

Česká společnost je poměrně tolerantní, nicméně tolerantní do momentu, než se zeptáte, zda by někdo chtěl mít za sousedy gay pár, nebo zda by měly mít třeba dvě lesby právo adoptovat děti. Podpora LGBT lidí v těchto a jim podobných otázkách stále nedosahuje většiny. Češi zpravidla říkají, žijte si jak chcete, ale nechceme vás mít na očích. Přesto můžeme Česko považovat za tolerantní zemi, ačkoli homofobové se v naší společnosti nacházejí až moc často a jejich nenávist může vést až k fatálním důsledkům, za jaký můžeme považovat třeba sebevraždu ani ne patnáctiletého gaye loni na jaře.