Když se řekne trans nebo transgender člověk, už to není pro většinu lidí pojem úplně neznámý. Ve společnosti však stále koluje spousta mýtů a stereotypních představ týkajících se života trans osob.
Obecně neexistuje žádný jednotný způsob, jak trans lidé vnímají své tělo, jaký k němu mají vztah, jak vypadají, a neplatí ani to, že všichni touží po operacích. Níže uvádíme nejčastější mýty týkající se života trans osob a uvádíme je na pravou míru.
Zatímco někteří lidé, co se identifikují jako trans, podstupují operace např. z důvodů kosmetických, psychologických nebo zdravotních, mnohým stačí třeba jen hormonální terapie, případně pouze úprava zevnějšku (oblečení, účes, líčení atd.), protože medicínské zásahy ze zdravotních důvodů absolvovat nemůžou, nebo prostě nechtějí. Ne všichni trans lidé mají automaticky špatný vztah ke svému tělu.
Stejně jako není duševní nemocí nevětšinová sexuální orientace, není nemocí ani nevětšinová genderová identita. Historie ukázala, že snažit se „napravovat“ hlavu prostřednictvím konverzní nebo jiné terapie je kontraproduktivní. Duševními nemocemi netrpí trans lidé více než běžná populace, ale mohou se u nich vyskytnout např. poruchy související s prožitými traumaty v důsledku diskriminace, menšinového stresu či šikany.
Tranzice je často komplikovaný proces zahrnující kromě poměrně dlouhé diagnostické části a medicínských zásahů i úřední a sociální změny.
Neexistuje žádný jednotný způsob, jak trans lidé vypadají. U většiny z nich nikdo nepozná, že jsou trans. Před procesem tranzice nebo na jeho počátku se stává, že je to u člověka viditelné, ale zkušenost je obecně taková, že u většiny trans lidí to ostatní nepoznají, pokud se jim s tím přímo nesvěří.
Ve skutečnosti neexistují důkazy, které by naznačovaly, že umožnění přístupu do sociálních zařízení (toalety, šatny, sprchy atd.) lidem podle jejich genderové identity zvyšuje výskyt násilí. A pokud k nějakému násilnému činu dojde, obětí bývají obvykle trans lidé.
Některé děti se neztotožňují s rodem, jaký jim byl připsán při narození, již ve velmi raném věku, a ani později se to nezmění. Jiné zase mohou překračovat genderové normy, ale ne nutně se v životě identifikují jako trans. Pro sexuology*žky je tedy důležité určit, zda se u dítěte jedná o genderovou dysforii, genderovou nekonformitu nebo o experimentování v této oblasti, a tomu přizpůsobit svou péči.
Autor: Karel Pavlica
Více informací nejen o transgender identitách najdete v nové příručce Specifika sociální práce respektující genderovou, sexuální a vztahovou rozmanitost, která je zdarma ke stažení zde.
Lukáš pochází z Proseče u Skutče a za necelý měsíc mu bude 19 let. Zhruba někdy ve 13 letech začal zjišťovat, že ho přitahují kluci…
Ačkoliv si to o dva roky později již naplno uvědomil, měl trochu problém říct to lidem ve svém okolí. Proto využil služeb poradny Sbarvouven.cz. Jaká byla Lukášova zkušenost a jak se mu tohle nelehké období podařilo překonat?
Moderátorka z Pošty pro tebe spoluzaložila poradnu Sbarvouven již před pěti lety.
Od smrti svého synovce tak pomohla čtyřem tisícům lidí uvědomit si svou orientaci a zabránila desítkám dalších sebevražd.
Jak oznámit, že jsem homosexuál?
O tom, čím si procházejí děti (a jejich rodiče), pokud se v dospívání rozhodnou svěřit se se svou sexuální orientací či genderovou identitou, si povídali s psycholožkou Irenou Smetáčkovou v magazínu Proženy.cz
Belgie má jako první země na světě ve vládě transgenderovou ministryni, uvedl britský The Times.
V novém kabinetu premiéra Alexandera De Crooa bude zasedat jako zástupkyně zelených Petra De Sutterová, která získala funkci vicepremiérky a bude mít na starosti oblast veřejných služeb. V belgické politice De Sutterová působí už dlouho, mimo jiné byla senátorkou a europoslankyní.
Více na novinky.cz
Míša se zajímá o jazyky, baví ji běh, cyklistika a hraní videoher. Je jí 26, žije v krajském městě a pracuje jako programátorka. Je lesba a trans žena. Před začátkem své tranzice se obrátila na poradnu Sbarvouven.cz, kde jí rozhovor s mentorem dodal odvahu ke coming outu. S pomocí, kterou jí poradna poskytla, byla Míša spokojená, dokonce Sbarvouven.cz finančně podpořila. A souhlasila s tím, že se s námi podělí o svůj příběh.
Já jsem coming out měla vlastně dvakrát. Asi měsíc předtím, než jsem si uvědomila, že jsem trans, jsem se vyoutovala jako pansexuál – i když potom, co jsem začala brát hormony, mě přitahují už jen ženy. Tušila jsem, že záležitosti kolem sexuality není pro lidi až tak těžké přijmout, zatímco v otázkách pohlaví už to bude trochu komplikovanější. Během prvního coming outu jsem to nejdřív řekla kamarádovi a pak rodině a myslím, že s tím většinou byli docela v pohodě.
Pak, v průběhu července, jsem o všem začala přemýšlet a nebyla jsem si jistá, co vlastně se mnou je. Na web Sbarvouven.cz jsem přišla v srpnu přes webové stránky Prague Pride, kde byl na poradnu odkaz. Hledala jsem totiž, kdy bude další duhový průvod, protože ten předchozí jsem promeškala a chtěla jsem vidět, jak pride vypadá. A právě takhle jsem narazila na Sbarvouven.cz.
Jsem dost aktivní na Redditu a aplikace na telefonu mi kvůli tomu, že jsem byla v různých LGBT komunitách, začala doporučovat komunitu egg.irl. Tam byla spousta memů o „trans in denial“ (v překladu trans v popření, pozn. red.) a podobně. A já koukám, pročítám si to, směju se vtipům a postupně si říkám: „Počkej, to je nějaký podezřelý, takhle nějak se cítím taky!“ A tím to začalo. Bylo to právě v průběhu července, a jak jsem postupně byla hlouběji a hlouběji v té komunitě, napadlo mě podívat se, kdy bude pride, čímž jsem se dostala až k poradně.
V té době tam ještě žádná trans žena bohužel nebyla, byli tam pouze trans muži. Ale říkala jsem si, že alespoň něco, vždyť spousta těch zkušeností s tím být trans je podobná. A tak jsem tam napsala. Zkusila jsem to. Nejdřív jsem se svého mentora zeptala, jestli mi dokáže poradit s tím, jak se najít – vůbec mi bylo vlastně divné, proč jsem o tom až doteď nepřemýšlela.
Karel, který mi odepsal, mi samozřejmě nemohl říct, jestli jsem trans nebo ne – to ti neřekne nikdo. Nicméně jsem se ho potom ptala na další věci, jako třeba jak to je s coming outem, jestli to pro něj bylo těžké. Ujistil mě, že to není nic tragického a že potom podpora často přichází od lidí, od kterých bychom to zrovna nečekali.
Jo, v té době jsem si ještě nebyla jistá. Poslední kapka nebo takový ten „aha“ moment proběhl sice mimo poradnu, ale rozhovor s mentorem mi minimálně pomohl trochu se uklidnit v tom, že to můžu říct někomu z rodiny. To bylo asi nejdůležitější.
Poměrně rychle. Nejdřív jsem to řekla mamce a ségře – to byly dvě osoby, kterým jsem věřila nejvíc a věděla jsem, že s tím nebudou mít nejmenší problém. Tátovi jsem to řekla těsně předtím, než jsem začala hormonální léčbu. A pak jsem byla dva nebo tři měsíce na HRT (Hormone Replacement Therapy, hormonální léčba, pozn. red.), než jsem to začala říkat ostatním – kamarádům, v práci… Práce byla vlastně poslední. Tam jsem měla strach z části proto, že s lidmi v zaměstnání se vidím každý den osm hodin. No a oni ve finále měli nejlepší reakci ze všech. Zatímco ostatní reagovali stylem: „Okej, nezatratíme tě,“ v práci to bylo: „Hurá, super, gratuluju, že ses našla!“ Je ale pravda, že v oboru programování bývají lidé dost otevření a ve spoustě věcí progresivní.
Asi dva nebo tři měsíce před HRT jsem začala s femininní prezentací u své terapeutky. Řekla jsem jí, že bych si chtěla začít lakovat nehty, ale mám strach z reakce okolí. A ona mi poradila, že to nemám tolik řešit, protože lidé se většinou více soustředí sami na sebe než na své okolí. K tomu jsem potom pozvolně přidávala – nejdřív trocha make-upu, potom dámské svetry, kalhoty atd. A pořád to nikdo příliš neřešil.
Potom byl trochu problém s ženským rodem v jazyce. I po coming outu mě rodina pořád oslovovala v mužském rodě. Postupně mi to ale bylo čím dál tím víc nepříjemné, takže jsme chvíli měli situaci, kdy já jsem na ně mluvila v ženském rodě o oni na mě v mužském. Teď už je to lepší. Občas se sice přeřeknou, ale sami se opraví, což je super. Měsíc jsem s nimi vůbec nemluvila, protože si ze začátku odmítali zvyknout. Takže jsem jim řekla, že se s nimi začnu zase bavit, až to zvládnou.
Našla jsem spolek Trans*parent, který má na stránkách návod, jak s tranzicí začít. Tam byla spousta informací. A našla jsem taky pár trans lidí z Česka přes OK Cupid. Tak jsem se seznámila s jednou holkou, která mi dál poradila co a jak.
Objednala jsem se na sexuologii, ale přiznám se, že první návštěva mě dost rozhodila. Když jsem tam přišla, představila jsem se ještě deadnamem (úředním jménem přiřazeným při narození, pozn. red.) a pan doktor nebyl vyloženě přesvědčený, že jsem trans. Prý jsem možná jenom transvestita. Už jen to, že jsem musela někoho dalšího přesvědčovat, že jsem trans, mě docela naštvalo. Nicméně mi vzali krev kvůli hormonům a dalším věcem a potom napodruhé jsem už začala používat ženský rod a už to šlo docela rychle. I když musím říct, že jsem byla dost zoufalá z toho, jak těžké bylo se tam dovolat a domluvit si schůzku. Poprvé jsem tam volala dva týdny v kuse, než mi někdo zvedl telefon, i když další návštěvy už byly v pohodě. Pak jsem dostala kontakt na psycholožku, která po pár hodinách povídání a testů potvrdila, že jsem trans, a mohla jsem tak začít hormonální léčbu.
Čekala jsem, že úředně to bude větší problém, ale nakonec změna jména, změna občanky atd. proběhly docela hladce. Čekala jsem taky, že doktor mi pomůže, a ne že mě ještě víc znejistí. Ale je to přeci jenom doktor, není to psycholog a nevím, jestli tady v Čechách vůbec funguje nějaký gender therapist.
Teď je to docela dobré. Jsem šest měsíců na HRT a zatím jsme jednou zvedli dávku. Vím, že jsem měla hroznou radost, když jsem s hormonální léčbou mohla začít. Sice to mám až do konce života, ale je to něco, co chceš – zatímco ostatní léky prostě nechceš a zapomínáš je brát, tohle je něco jiného.
Autorka: Jamie Emma Rose
