V mládí se příliš vázat nechtěla a na budování vztahů jí úplně nezáleželo. Postupně začala vnímat, jakou životní cestu od ní rodina očekává, především matka. Situaci nijak nezlehčoval fakt, že její bratr se přibližně v té době vyoutoval jako gay. „Měla jsem pocit, že musím být ta hodná holčička. Že musím mít toho manžela, barák, dítě, psa, auto. Myslela jsem si, že je to tak správně, ale hlavně jsem pořád zachraňovala rodinu a dobré vztahy v ní,“ říká Barbora. Časem potkala muže, kterého si později vzala. Na samotnou svatbu a manželství vzpomíná s jistou ironií. „Vdala jsem se, protože jsme potřebovali manželskou půjčku na opravení domu. A svatba? To byla v podstatě fraška. Pamatuju si, že jsme ještě v půl jedenácté seděli doma a v jedenáct byl obřad. Říkali jsme si: Neměli bychom už jít? Prstýnky jsme si půjčili přes babičky.“
Vzali se, opravovali dům a plánovali rodinu, mezitím se ale její vztah k manželovi poměrně změnil. „Když jsem vysadila antikoncepci, začala jsem vůči němu cítit až fyzický odpor. Předtím mi to tak nepřišlo. Ale tím, jak jsem brala antikoncepci, jsem byla prostě jiná. Zpětně si vzpomínám, že jsem celé těhotenství chtěla to dítě, ale s manželem jsem nechtěla spát. A tehdy mi ještě nic nedošlo. Ale to člověku nedojde více věcí,“ zamýšlí se Barbora. S manželem to postupem času přestalo klapat úplně a přibližně tři roky po narození dcery šli od sebe.
Myslela jsem si, že to byl jen úlet
Ono první zamilování do ženy přišlo až o několik let později. Barbora sama říká, že do té doby o podobné lásce četla jen v ruských románech, o kterých si myslela, že jsou v tomhle ohledu hodně přehnané. „Tohle bylo něco, kvůli čemu by člověk opravdu klidně spálil všechno, zahodil minulost a prostě šel,“ vzpomíná Barbora. První vztah se ženou nakonec nevyšel a Barbora se to po rozchodu rozhodla přeci jen ještě jednou zkusit s mužem. Zpětně to hodnotí jako svou nejhorší zkušenost. „Myslela jsem si, že to prostě dám, že jsem normální a že se ženami to byl prostě jen úlet, jak mi to někteří říkali. Ale bylo mi to tak odporné, že jsem vycouvala.“ Tehdy jí definitivně došlo, že vztah s mužem pro ni není. A za nějaký čas si opět našla ženu. „S první partnerkou jsem byla hlavně na emoční vlně. S druhou partnerkou jsem zažila i tu obrovskou fyzickou přitažlivost, to jsem nikdy předtím nepoznala. Pak jsem ale chtěla něco víc, a to tam nebylo. Tak jsme se rozhodly, že to ukončíme.“
Máma se chová, jako bych byla zrůda
Na nelehké chvíle vzpomíná Barbora také v souvislosti s coming outem v rodině – jak se svým, tak s bratrovým. „Největší problém je s naší mámou, která stále nadávala na homosexuály. Ona dokáže být opravdu nevybíravá a hnusná,“ vysvětluje Barbora. Když se zastala bratra, který se doma vyoutoval jako první, matka jí hrozila vyděděním a odmítala se s ní znovu vidět. S takovou zkušeností jí samozřejmě o své sexuální orientaci raději nikdy neřekla.
Jenže když se v 35 letech zamilovala do ženy, bratr to na ni matce prozradil. V ten okamžik se role otočily a tehdy si pro změnu bratr vyslechl na svou sestru spoustu nadávek. „Všechno si nepamatoval, ale byly to pěkný slova. Já si z toho pamatuju jen tu kočku. Že i ta kočka zná svoji přirozenost,“ prozrazuje detaily rodinné hádky Barbora. Spousta lidí ji konejší tím, že matku má přeci jen jednu. „Ty řeči jsou sice hezké, ale když se k vám máma chová takhle a vy nic špatného neděláte? Když tisíc jiných lidí vás bere úplně normálně a vlastní matka se k vám chová, jako byste byla nějaká zrůda nebo hyena? Kdysi jsem jí řekla, že bych chtěla být šťastná, a ona na to: Šťastná, jak šťastná? Já jsem nikdy šťastná nebyla a taky žiju. Ona to tak prostě má,“ krčí Barbora rameny. Od té doby se jako rodina scházejí jen o svátcích, sem tam si napíšou zprávu.
Mrzí mě, že dcera nemá milující babičku
Ostrůvkem podpory a pochopení pro Barboru i jejího bratra byla a je matčina sestra. „Teta je strašně fajn a stále se snaží tu situaci urovnávat. Naposledy to zkusila spravit tím, že mámě řekla, že mám holku a jsem šťastná. A moje máma na to: Když o ní takhle mluvíš, mám chuť se jít oběsit, vůbec mi o ní nemluv!“ vypráví Barbora. V její rodině zkrátka přetrvávají pevná tabu. Na návštěvu přijíždí Barbora i její bratr ve stresu, aby náhodou někdo neřekl něco, co matku podráždí.
To, co Barboru skutečně mrzí, je chladnoucí vztah mezi její matkou a její dcerou. „Jako malá tam jezdila hodně, jenže teď už je jí sedmnáct a vnímá tu situaci. Neříkám jí všechno, ale vysvětlila jsem jí, proč se společně nestýkáme. A dcera už teď má svůj názor a já ji nemůžu nutit tam jezdit. Je škoda, že s babičkou moc nevychází a nemá s ní vztah.“
Kamarádka mi řekla, že si to myslela
Naopak se smíchem Barbora vzpomíná na coming out před kamarády: „Když jsem to oznámila své nejlepší kamarádce, kterou mám od 10 let, vůbec ji to nepřekvapilo. Řekla mi, že si to myslela! A já byla překvapená: To jsi mi přece měla říct!“ Už dřív při holčičích rozhovorech Barbora své kamarádky udivovala výroky typu: „No fuj chlupy, to je hnusný“ nebo „Když se chlap svlíkne, je to fakt směšný“. Koukaly na ni, jako že je divná. Podle její současné zkušenosti jsou k ní po coming outu ženy vřelejší. Dřív pociťovala přirozenou žárlivost, ale nyní ji už neberou jako sokyni. „Hodně oceňuju, že se mě nebojí. To bych se asi cítila špatně, kdyby se bály, abych je třeba nezačala svádět. Jsem ráda, že jsem ženy poznala z různých stránek. I jako kamarádky, i jako partnerky. Teď si jich víc vážím,“ říká Barbora.
Život ji naučil, jak je důležité mít okolo sebe ty správné lidi. „Na to já mám v životě štěstí. Kromě partnerů – na ně jsem zatím štěstí neměla, bez ohledu na jejich pohlaví,“ říká Barbora a zasní se: „Jestli se mi někdy podaří takového člověka najít, budu si toho fakt hodně vážit. A přitom si nepřijdu náročná. Jsem věrná, vařím, peču, jdu do kina, divadla, na procházky. Čtu spousty knížek. Mám ráda ten pohyb v životě. Aby se stále něco dělo, aby člověk v životě nezakrněl.“ Přiznává, že občas to nebylo lehké. Ale nemá potřebu hrabat se v minulosti. Žije dál, jde dál a neřeší, co bylo. „Je mi 41, jsem ráda za to všechno, co mám za sebou. Nic bych nevrátila.“
Autorka: Jana Matoušová