Účast ve skupině je vhodná pro ty, jimž vyhovuje osobní komunikace a ocení intenzivnější prožitek v kolektivu lidí, kteří si procházejí něčím podobným. Jedná se o osvědčený formát, který byl pod názvem „Hlava plná coming outu“ opakovaně součástí programu festivalu Prague Pride.

Skupinu „Najdi svou barvu“ povedou Peter Porubský a Lucie Bukovská z Linky bezpečí. Setkání budou probíhat jednou za měsíc od 18.00 do 19.30 hodin v prostorách spolku Prague Pride. První termín je čtvrtek 16. ledna, další setkání jsou plánována na 6. února, 12. března, 16. dubna, 14. května, 18. června. Pokud bude zájem, bude podpůrná skupina pokračovat i po letních prázdninách.

Pravidelná účast na setkáních skupiny bude přínosná, ale není povinná. Kapacita skupiny je 12 osob, vstup zdarma. Zájemci a zájemkyně o účast na prvním, lednovém setkání mohou vyplnit přihlášku.

Ti, kterým setkávání ve skupině nevyhovuje, nebo se na ně nemohou dostavit, mohou nadále využívat služeb internetové LGBT poradny Sbarvouven.cz.

Řekni nám o své identitě. Četl jsem o tobě, že používáš zájmena „he“ a „they“. Na svém Twitteru se identifikuješ jako butch femme…

Jsem úplně fluidní, nacházím se někde mezi maskulinitou a feminitou. Je mi jedno, jestli jsem pro ostatní muž nebo žena. Já žiju mimo tyto definice. Podle mě jsme všichni bůh a bůh nemá gender.

Kdy jsi se vyoutoval*a?

Když mi bylo šestnáct. Nebyl to ale úplně tradiční coming out. Máma mě přistihla při činu. (Smích) Slyšela můj rozhovor přes telefon s chlapem. Zeptala se mě, jestli jsem gay, já ji řekl*a, že jo, a to byl můj coming out. Moje střední škola byla celá hodně queer, chodilo na ní fakt hodně LGBT lidí, takže tam to nebyl problém.

A kolik ti bylo, když na tebe přišly první myšlenky o tom, že je něco jinak?

Já o tom nikdy moc nepřemýšlel*a. Vždycky jsem se cítil*a jako sebevědomá bitch. Vyrostl*a jsem v hodně milující rodině. V rodině, která mi dala jistotu, že mě bude milovat, ať se stane cokoliv. V rodině, která ve mně vždy věřila a já tak mohl*a být skutečně autentický*á. Nikdy jsem neměl*a strach nebo obavy. Když jsem se vyoutoval*a, bral*a jsem to jakože fuck it, vy zkrátka přijmete, kdo jsem! Jako teenanger jsem byl*a hodně autentický*á, nemohl*a jsem jinak.

Kdy tě poprvé viděla máma s očními stíny a rtěnkou?

(Smích) Pravděpodobně na jedné z mých show. Ani nevím, jak je to dávno… Pár let už to bude. Ale mámu to vlastně ani moc nezajímalo, zkrátka to přijala, jak to je. To jsou prostě mí rodiče, jsou cool. Táta mi koupil tyhle šaty (ukazuje na zlaté šaty, co má na sobě). Milují, co dělám, podporují mě.

Celý rozhovor si přečti zde.

Evě se zalíbila myšlenka, že si může nezávazně popovídat s mentorem dle vlastního výběru. „Řekla jsem si, že za zkoušku nic nedám. Našla jsem si mezi mentory jednu slečnu a té jsem zkusila napsat,“ vzpomíná. V té době ji dost uklidňovala myšlenka, že je celá poradna naprosto anonymní. Dotyčnému mentorovi či mentorce se tak může člověk svěřit úplně s čímkoli.

Poradna funguje metodou peer-to-peer mentoringu. To znamená, že klient si o tom, co právě prožívá, povídá v zabezpečeném online chatu s mentorem, který si podobnou zkušeností již prošel. Není výjimkou, že mentoři sdílejí své osobní příběhy. „Moje mentorka mi vyprávěla o svém coming outu a já jsem se s něčím z toho ztotožnila. To mi pomohlo nejvíc, že jsem měla takovou oporu,“ říká Eva. Se svojí mentorkou Katkou se později i osobně setkala. Na celou komunikaci velice ráda vzpomíná.

V romantickém videoklipu se Eva objevuje se svou přítelkyní a veřejně se tak hlásí k lesbické orientaci

Změny se není třeba bát

Od doby, kdy se na poradnu obrátila, se Evě úplně změnil život. „Nemusím nic před nikým tajit. To je asi moje zásadní životní změna,“ vysvětluje. Konečně se prý cítí svobodná. Také si našla přítelkyni. Je to ta dívka, se kterou se chystala na rande, když si psala s mentorkou Katkou. A mentorka jí k té schůzce dodala odvahy. Ačkoli bydlely ve stejném městě, potkaly se až přes internet. „Seznámily jsme se přes sociální sítě. Měly jsme na sebe asi štěstí, tak nějak jsme si sedly. Jsme spolu už tři roky a jsme moc šťastné,“ usmívá se Eva.

Když Eva přijala svoji sexuální orientaci a přestala se bát reakcí okolí, znamenalo to mimo jiné i čerstvý vítr i pro její tvorbu. Hudba je jejím největším koníčkem, fanoušci ji můžou znát díky klipu k její vlastní písni Angel, který představila v létě 2018.

Autorka: Jana Matoušová

Internetová poradna Sbarvouven.cz

Do poradny si může přijít anonymně popovídat každý, koho trápí otázky kolem jeho sexuální orientace nebo genderové identity. Mentoři a mentorky si sami prošli coming outem, odmítnutím rodiny, šikanou. Patronkou poradny je herečka Ester Janečková, jejíž 14letý synovec Filip spáchal kvůli homofobii zakoušené ve škole a v církvi sebevraždu. Poradna funguje bez dotací, pouze z darů jednotlivců a firem. Staňte se i vy součástí komunity dárců a podpořte provoz poradny Sbarvouven.cz. Nadace Vodafone CZ váš dar do konce září zdvojnásobí.

Jsi kluk, narodil ses v dívčím těle. Označení trans ale zrovna v lásce nemáš. Proč?

Když jsem poprvé začal mluvit jako kluk a někdo mi řekl: „Aha, takže ty jsi trans!“ tak to bylo poprvé, co jsem si tohle slovíčko sám se sebou spojil. A ta škatulka se mi moc nelíbí. Já chápu, že někdo má potřebu věci škatulkovat a pojmenovávat, ale já to tak nemám. Jsem prostě normální kluk. Když se vyoutovávám v práci, tak řeknu, že jsem se narodil jako holka, ale nikdy nepoužívám slovo „trans“.

To, že je u tebe něco jinak, sis začal uvědomovat před pár lety. Jak to všechno začalo?

První myšlenky na toto téma přišly, když mi bylo asi 16. Vše, co se týkalo mého ženství, mi bylo nepříjemné. Doma mi ale řekli, že je to můj úděl a holt se musím přizpůsobit. Tak jsem si řekl, že teda fajn, že tohle asi zažívají všichni. Postupem času se to však zhoršovalo. Celou pubertu jsem se na sebe nemohl ani podívat do zrcadla.

Jaký byl tvůj první krok, který jsi udělal?

Nejdřív jsem si řekl, že přestanu používat zájmena. Začal jsem mluvit neurčitě. Místo „když jsem tam byl“ jsem říkal „stalo se to v mé přítomnosti“ a podobně. Pak jsem pár nejbližším kamarádům řekl, že bych chtěl zkusit o sobě mluvit v mužském rodě. Tomu předcházelo, že když jsem jednou v obchodě s elektronikou vyzvedával objednávku a ptal jsem se nějakého kluka, kde najdu lístky s pořadovým číslem, tak mi odpověděl: „Hele pojď, kluku, já tě tam vezmu.“ Tehdy mi došlo, že se v té roli cítím hodně v pohodě a že když mě někdo bere jako kluka, tak je mi to příjemné.

Kdo byl první, s kým jsi to otevřeně řešil?

Nejdřív jsem to otevřel ve sportovním týmu. Říkal jsem si, že když mě nepřijmou tam, že je to vlastně jedno, protože z týmu můžu kdykoli odejít. Jednou jsme šli ven a já jsem začal mluvit v mužském rodě. Pak za mnou přišla spoluhráčka a zeptala se mě, jestli chci, aby na mě mluvila taky takhle. Já jsem tu otázku vůbec nečekal, tak jsem jí jen řekl, že může, že by to vlastně bylo fajn. To bylo poprvé, co mi někdo dal najevo, že mě bude respektovat.

Jak to vzala rodina?

Ségry jsem se jednou zeptal, jestli by mě měla ráda i kdybych byl kluk. Její reakce byla v ten moment negativní, což jsem vůbec nečekal. Hlavou mi proběhlo, že když to nepochopí ona, tak to z rodiny nepochopí nikdo. Chvíli to trvalo, nakonec to ale přijala dobře. U mámy jsem se rozhodl, že jí to řeknu na sezení s psycholožkou. Chtěla hádat proč tam jdeme. Myslel jsem si, že nemá šanci, ale uhodla to na první dobrou. Řekla mi, že si neumí představit, jak těžké to mám a že vidí, jak moc mě to trápí. A že je hodně ráda, že jsem se jí svěřil.

Přijala to tedy dobře?

Nejdřív jsem si myslel, že ne, ale kdysi jsem náhodou zaslechl, jak telefonuje s tátou. Ten byl v té době v zahraničí a i když mi to nikdy neřekl do očí, ze začátku to vůbec nepřijal. No a máma mu tenkrát řekla: „Ale ty tady nejsi a nevidíš, jak je šťastný jen z toho, že mu dneska nikdo neřekl „holko“.“ Prostě ho tak strašně přesvědčovala a já jsem měl dojem, že mi fakt rozumí. To byl moment, kdy jsem pochopil, že to máma opravdu přijala.

Setkal ses někdy s nějakou vyloženě negativní reakcí?

Osobně ne. Často si to neuvědomujeme, ale málokdo má ty koule na to zeptat se tě, co máš mezi nohama. Je to oblast, ve které člověka fakt nechceš urazit. Hodně lidí je ale „silných“ třeba na internetu. Opravdu negativní reakce si pamatuju z hádek na Facebooku. Chtěl bych vidět, jak mi kdokoli řekne cokoli z toho, co napsal, do očí. Nechápu, kde se to v těch lidech bere. Tam je to koncentrovaná nenávist. Teď si představ, že lidi před coming outem si zjišťují názory ostatních, pak čtou tohle a jsou z toho v depresích.

Co bys poradil lidem, kteří se o tom bojí mluvit a mají strach z reakce okolí?

Já jsem znal svou rodinu 16 let a přesto jsem nebyl schopný odhadnout jejich reakci. Ze začátku je lepší svěřit se někomu, u koho věříme, že to přijme dobře. První reakce nebývají vždy ideální, ale většina lidí ji přehodnotí. Stačí se na to vyspat. Nejdůležitější je mít psychickou oporu a vědět, že to je v pohodě. Pokud se tedy i ty trápíš otázkami ohledně své identity, tak to znamená, že je nejvyšší čas se na někoho obrátit, a začít postupně situaci řešit. Pak si můžeš začít užívat své existence. Pokud totiž člověk není sám sebou, nemůže dosáhnout úplného štěstí a o to by neměl být nikdo na světě ochuzen. Proto je poradna Sbarvouven.cz tak důležitá pro lidi, kteří se nemají na koho obrátit, nebo pro ty, co se bojí svěřit lidem ve svém okolí.

Autorka: Jana Matoušová

Chtěla jsem být „normální“

Na vysoké škole jsem oslovila slečnu. Došlo k prvnímu sblížení a dotekům, tam to ovšem i skončilo. Toužila jsem objímat ženu a jen tak ji držet v náručí, nakonec ve mně však zvítězila touha být „normální“. Tradiční rodina je přece správná, říkala jsem si. Rezignovala jsem a rozhodla se, že to prostě nechám na osudu. Vztahy s muži jsem zkoušela, nakonec mi však bylo vždycky smutno. Pořád jsem si ale myslela, že když všechny holky okolo mě mají kluka, že bych taky měla nějakého mít, protože tak je to správně. Chtěla jsem se vdát a založit rodinu. A pak jsem poznala muže, který je dnes otcem mého syna a mým nejlepším přítelem na světě. Vzala jsem si ho.

Všichni kromě mě to viděli

Muž věděl z mého přiznání, že se mi líbí ženy. Já mu slíbila, že svou lásku k nim budu držet na uzdě. A opravdu jsem se ze všech sil snažila své city věnovat jen synovi a muži. Když však malý odrůstal školce, bývala jsem často podrážděná a vzteklá na celý svět. Myslela jsem, že své pocity umím dobře skrývat, ve skutečnosti je ale všichni okolo viděli. Chovala jsem se nesnesitelně nejen k ostatním, ale také k sobě. Až jednou přišel den, kdy jsem poznala ženu, která se stala mou partnerkou. Poznaly jsme se náhodou v práci a byl to nezapomenutelný pocit. Bylo to, jako bych vyprahlá uprostřed rozpálené pouště dostala napít chladné pramenité vody. A já věděla, že už nedokážu dál lhát ani sama sobě, ani svým blízkým.

Nový život

Nebylo to jednoduché a stálo mě to spousty slz, ale nakonec jsem začala nový život s partnerkou a bylo to úžasné. Muž to přijal skvěle, dokonce se s partnerkou spřátelili a společně jsme slavili Vánoce i synovy narozeniny. Do konce života zůstanu jemu i jeho rodičům vděčná za to, jak mě tehdy přijali. I tak jsem ale v některých chvílích tápala a hledala rady ohledně výchovy dětí, lesbického rodičovství a tak dále. Pomoc přišla z webu Sbarvouven.cz, a to je vlastně i důvod, proč jsem se rozhodla vyprávět svůj příběh: abych dala ostatním vědět, že mi poradna pomohla. Mezi mentory jsem si našla paní Svatavu. Sama je máma a bude se umět vcítit do ženy, která je matka a zároveň miluje ženu. Začaly jsme si psát a já byla šťastná za každou radu i podporu. S ní jsem mohla řešit vše ohledně rozpadu vztahů, postavení se na vlastní nohy, i vztahu se svými rodiči, pro které byla celá situace velmi těžká. Při vyoutování mi bylo šestatřicet – dřív jsem jim to zkrátka nedokázala říct. Jsem ale ráda, že jsem to dokázala. Věřím, že mám spoustu krásných chvil ještě před sebou.

Čas ukáže

Dnes je všechno jinak. Bývalý muž má novou úžasnou ženu, se kterou společně sdílejí lásku, jak si vždycky přál. Moc jim to spolu sluší. Mně a partnerce se cesty rozešly. Jsem teď jen já a syn. Čas ukáže, co bude dál. Jedno ale vím jistě: nelituji toho dne, kdy jsem potkala ženu, která mi otevřela oči. A všem, kteří dočetli až sem, chci vzkázat: naslouchejte sami sobě. Protože i když budete zavírat oči před tím, jací skutečně jste, stejně jednou prozřete, jako já. Děkuji všem blízkým a poradně Sbarvouven.cz, že jste mi pomohli přijmout sebe samotnou takovou, jaká opravdu jsem!

Autorka: Romana Hladišová

Vždycky jsem byl divná holka

Během školních let mi začalo být čím dál jasnější, že nejsem normální holka. Jenže ačkoli se mí rodiče plácali po ramenou, že zplodili poměrně bystré dítko, vždycky jsem všechny ty pochyby, zmatky a nesrovnalosti svedl na tu normální. A nikdy na tu holku. Dneska už nedovedu odhadnout, jestli by se něco změnilo, kdyby se mi dostala do ruky správná knížka, film nebo článek. Prostě k tomu nedošlo, a tak mě ani vzdáleně nenapadlo zpochybňovat něco tak neměnného, daného a do kamene vytesaného, jako že někdo je chlapeček a někdo zase holčička.

Navíc jsem ani neprožíval tak silně nepříjemné pocity jako někteří jiní lidé. Byl jsem divoké děcko, věčně umazané a s odřenými koleny, s nadšením jsem lítal venku, lezl po stromech a hrál si na indiány. Ale občas jsem si taky zkoušel máminy parádní šaty a jednu dobu jsem byl prakticky nerozlučný s oblíbenou panenkou a nutil jsem celou rodinu, aby se k ní chovala jako k opravdickému miminu.

Jako mrně jsem nic moc neřešil. Do školky jsem skoro nechodil. Když byly kolem nějaké děti, hráli jsme si spolu, ať to byli kluci, holky nebo směs. Když kolem nebyly, taky dobře. Sotva jsem se naučil číst, trávil jsem nejvíc času v knížkách a společnost mi nechyběla.

Koláčky a spiklenci

Kam si stoupnout na školním dvoře?

Nástup do školy s sebou ovšem tu společnost nese, ať o ni stojíme, nebo ne. A tak jsem se i já, v šatičkách a s hlavou ostříhanou jako tenisák, ocitl uprostřed složitého a záhadného ekosystému zvaného školní třída.

Zprvu mě mezi sebe přirozeně přijaly holky. Nepatřil jsem nikdy mezi ty oblíbené, ale ani se mě nestranily. Napřed se všechno zdálo fajn, kreslili jsme si navzájem do památníčků – a já chodil do výtvarky, tak co by ne – hráli jsme na schovku nebo skákali gumu. Jenže jak šel čas, spolužačky se začínaly zajímat o jiné věci a já je přestával stíhat. Postupně jsem si mezi nimi začal připadat jako slon v porcelánu – jaksi neohrabaně, nervózně, že určitě zase řeknu nebo udělám něco špatně. Nezajímalo mě, co mám na sobě, pokud to bylo pohodlné. Neznal jsem zpěváky a zpěvačky z nejnovějšího holčičího časopisu. A ačkoli mě holky ze třídy nezačaly hned vyloženě odstrkovat, prostě jsme si najednou navzájem neměli co říct.

A pokud jde o kluky… Snažil jsem se mezi ně zapadnout a chvíli to i fungovalo. Nebylo na škodu, že jsem si s nimi nezadal v páce, předváděl na nich chvaty z juda a snažil se s nimi v lumpárnách nejen držet krok, ale pokud možno i vyniknout. Opět nemůžu říct, že by se přímo prali o možnost se mnou kamarádit, ale celkem mě brali – na holku možná až nadstandardně – a mně mezi nimi bylo dobře. Jenže i kluci rostli, i když jim to trvalo o chlup déle než holkám, a taky se začali zajímat o jiné věci. Což by možná tolik nevadilo, kdyby ty jiné „věci“ nebyly především holky. Z kategorie lidí, se kterými se dá něco podniknout, jsem se přesunul do kategorie potenciálních objektů zájmu, a v tom jsem totálně propadl.

Chvíli jsem se marně snažil získat zpátky ztracený status kámoše a parťáka. A když se to nepovedlo… (Co chci? Aby mě kámoši zase brali. Co chtějí oni? Holky.) … zvolil jsem jedinou strategii, která mi dávala smysl.

Špatná rozhodnutí (tohle, děti, doma nezkoušejte)

Období střední školy a ještě kus navrch shrnu do jediné věty: „Takhle se slušné děvče nechová.“ Ale to koneckonců nikdy nebyla moje silná stránka. Chaoticky a nevědomky jsem pořád něco hledal – svoje místo, odpovědi nebo snad i samotné otázky. Hledal jsem je ve skupinách přátel, na dlažbě nočních ulic, v lahvích, na nahé kůži lidí, v rukou pokoutních pouličních prodavačů ledasčeho, ba i v kostelní lavici. Protože mám víc štěstí než rozumu, všechno jsem to přežil bez následků. Ale odpovědi jsem nenašel, a vlastně ani otázky.

Poznání se může skrývat na roztodivných místech

To všechno a ještě víc jsem prožil s vědomím, že jsem ta divná holka. A pak se mi přihodila poměrně bezvýznamná věc. Začal jsem hrát textové RPG. S vymýšlením postavy jsem si dal hodně práce, promýšlel jsem, jakou má povahu, kdo jsou její rodiče, co má ráda a co nesnáší, v čem vyniká a čeho se bojí. Jedinou věc jsem řešit nemusel, protože aniž bych si to uvědomil, byla mi zřejmá hned – ta postava je kluk. A jak jsme spolu hráli, žili, rostli a stárnuli, dost mi ta postava přirostla k srdci. Přál jsem si, abych to byl já. Začal jsem používat jeho jméno na internetu. Když mě podle něj někdo prvně oslovil v mužském rodě, neopravoval jsem ho. A pak další a další. Bylo to na jednu stranu perfektní.

Pomalu mi ale v mysli vyklíčily všechny ty otázky, které jsem předtím nemohl najít. Nastoupila panika a hned potom hodiny a hodiny na netu. Hltal jsem články, diskuse i osobní příběhy trans lidí. V něčem jsem se poznával, a to mě děsilo. V něčem zase vůbec, a to mě děsilo taky. Nevěděl jsem, kdo jsem, nevěděl jsem, co dělat, byl jsem permanentně ve stresu.

foto Anna Musilová

Vyjít s barvou ven v bezpečí a nanečisto

Nakonec jsem při bloudění internetem šťastnou náhodou narazil na poradnu Sbarvouven.cz. Ještě pár dní jsem váhal a pak jsem nervózně napsal vybranému mentorovi. Odpověděl rychle, i když to zrovna bylo mezi Vánoci a Novým rokem, a začala několik měsíců dlouhá konverzace.

Oslovit poradnu bylo to nejlepší, co jsem mohl udělat. Mít se na koho obrátit znamená hodně. A když má ten někdo za sebou vlastní zkušenost, chápe, čím procházíte, rozumí vašim pocitům, i když je ani sami nedovedete úplně přesně popsat – tak to je k nezaplacení. Ze začátku byl chat s mým mentorem jediným místem, kde jsem mohl bez obav z odsouzení nebo třeba i jen z nepochopení vyslovit úplně cokoli. Představoval pro mě bezpečný prostor, kde jsem mohl probrat svoje pochybnosti, pocity a obavy. Kde jsem si mohl poprvé a „nanečisto“, bez strachu z možných následků, zkusit být sám sebou. Jen díky tomu jsem pomaličku získával odvahu svěřit se i někomu dalšímu.

Poradna nevyřešila moje problémy mávnutím kouzelného proutku. Ale postrčila mě správným směrem. Postavila mě na začátek další cesty, dalšího hledání. Teď už jsem ovšem věděl, co hledám. A kdykoli jsem se bál, že bych mohl zase někde zabloudit, měl jsem se komu svěřit. Ta cesta byla klikatá a vlastně ani nevím, jestli jsem vůbec na konci. Ale na tom nesejde. Byl jsem divná holka. Pak jsem byl kluk, občas možná až moc, na sílu, jen aby to bylo hned jasné. A možná i proto, že jsem si odžil i tuhle fázi, jsem dneska v pohodě s oběma možnostmi.

V některých kouscích života jsem holka. Bez přemáhání, bez nepohodlí. A pořád jsem trochu divná holka, ale už mi to nevadí. Tady mě máte a mějte mě rádi takovou, jaká jsem.

A v jiných jsem zase kluk a necítím se za to provinile, ani se nestrachuju, kdy někdo vyskočí a vykřikne: „Fejk! Podvodnice!“

Už se tolik nesnažím nacpat do škatulky, která mi nesedí. Škatulky jako takové ale nezavrhuju, protože pokud se použijí jako nástroj, a ne jako posvátná kráva, usnadňují komunikaci. Nebinární. Genderfluid. Zkratka, díky které nemusím vysvětlovat celý svůj příběh. Ale už vím, že nemám povinnost se do té škatulky vejít. Je v pořádku, když kousek přečuhuje a jinde kousek chybí. Každý jsme originál. Hlavní je zůstat lidmi, tolerantními a s otevřenou myslí.

Autor: Theo Addair

Sledujte Theův web Theo v písmenkách.

Koupit knížku Koláčky a spiklenci můžete na webu Knižního klubu.