Míša se zajímá o jazyky, baví ji běh, cyklistika a hraní videoher. Je jí 26, žije v krajském městě a pracuje jako programátorka. Je lesba a trans žena. Před začátkem své tranzice se obrátila na poradnu Sbarvouven.cz, kde jí rozhovor s mentorem dodal odvahu ke coming outu. S pomocí, kterou jí poradna poskytla, byla Míša spokojená, dokonce Sbarvouven.cz finančně podpořila. A souhlasila s tím, že se s námi podělí o svůj příběh.
Já jsem coming out měla vlastně dvakrát. Asi měsíc předtím, než jsem si uvědomila, že jsem trans, jsem se vyoutovala jako pansexuál – i když potom, co jsem začala brát hormony, mě přitahují už jen ženy. Tušila jsem, že záležitosti kolem sexuality není pro lidi až tak těžké přijmout, zatímco v otázkách pohlaví už to bude trochu komplikovanější. Během prvního coming outu jsem to nejdřív řekla kamarádovi a pak rodině a myslím, že s tím většinou byli docela v pohodě.
Pak, v průběhu července, jsem o všem začala přemýšlet a nebyla jsem si jistá, co vlastně se mnou je. Na web Sbarvouven.cz jsem přišla v srpnu přes webové stránky Prague Pride, kde byl na poradnu odkaz. Hledala jsem totiž, kdy bude další duhový průvod, protože ten předchozí jsem promeškala a chtěla jsem vidět, jak pride vypadá. A právě takhle jsem narazila na Sbarvouven.cz.
Jsem dost aktivní na Redditu a aplikace na telefonu mi kvůli tomu, že jsem byla v různých LGBT komunitách, začala doporučovat komunitu egg.irl. Tam byla spousta memů o „trans in denial“ (v překladu trans v popření, pozn. red.) a podobně. A já koukám, pročítám si to, směju se vtipům a postupně si říkám: „Počkej, to je nějaký podezřelý, takhle nějak se cítím taky!“ A tím to začalo. Bylo to právě v průběhu července, a jak jsem postupně byla hlouběji a hlouběji v té komunitě, napadlo mě podívat se, kdy bude pride, čímž jsem se dostala až k poradně.
V té době tam ještě žádná trans žena bohužel nebyla, byli tam pouze trans muži. Ale říkala jsem si, že alespoň něco, vždyť spousta těch zkušeností s tím být trans je podobná. A tak jsem tam napsala. Zkusila jsem to. Nejdřív jsem se svého mentora zeptala, jestli mi dokáže poradit s tím, jak se najít – vůbec mi bylo vlastně divné, proč jsem o tom až doteď nepřemýšlela.
Karel, který mi odepsal, mi samozřejmě nemohl říct, jestli jsem trans nebo ne – to ti neřekne nikdo. Nicméně jsem se ho potom ptala na další věci, jako třeba jak to je s coming outem, jestli to pro něj bylo těžké. Ujistil mě, že to není nic tragického a že potom podpora často přichází od lidí, od kterých bychom to zrovna nečekali.
Jo, v té době jsem si ještě nebyla jistá. Poslední kapka nebo takový ten „aha“ moment proběhl sice mimo poradnu, ale rozhovor s mentorem mi minimálně pomohl trochu se uklidnit v tom, že to můžu říct někomu z rodiny. To bylo asi nejdůležitější.
Poměrně rychle. Nejdřív jsem to řekla mamce a ségře – to byly dvě osoby, kterým jsem věřila nejvíc a věděla jsem, že s tím nebudou mít nejmenší problém. Tátovi jsem to řekla těsně předtím, než jsem začala hormonální léčbu. A pak jsem byla dva nebo tři měsíce na HRT (Hormone Replacement Therapy, hormonální léčba, pozn. red.), než jsem to začala říkat ostatním – kamarádům, v práci… Práce byla vlastně poslední. Tam jsem měla strach z části proto, že s lidmi v zaměstnání se vidím každý den osm hodin. No a oni ve finále měli nejlepší reakci ze všech. Zatímco ostatní reagovali stylem: „Okej, nezatratíme tě,“ v práci to bylo: „Hurá, super, gratuluju, že ses našla!“ Je ale pravda, že v oboru programování bývají lidé dost otevření a ve spoustě věcí progresivní.
Asi dva nebo tři měsíce před HRT jsem začala s femininní prezentací u své terapeutky. Řekla jsem jí, že bych si chtěla začít lakovat nehty, ale mám strach z reakce okolí. A ona mi poradila, že to nemám tolik řešit, protože lidé se většinou více soustředí sami na sebe než na své okolí. K tomu jsem potom pozvolně přidávala – nejdřív trocha make-upu, potom dámské svetry, kalhoty atd. A pořád to nikdo příliš neřešil.
Potom byl trochu problém s ženským rodem v jazyce. I po coming outu mě rodina pořád oslovovala v mužském rodě. Postupně mi to ale bylo čím dál tím víc nepříjemné, takže jsme chvíli měli situaci, kdy já jsem na ně mluvila v ženském rodě o oni na mě v mužském. Teď už je to lepší. Občas se sice přeřeknou, ale sami se opraví, což je super. Měsíc jsem s nimi vůbec nemluvila, protože si ze začátku odmítali zvyknout. Takže jsem jim řekla, že se s nimi začnu zase bavit, až to zvládnou.
Našla jsem spolek Trans*parent, který má na stránkách návod, jak s tranzicí začít. Tam byla spousta informací. A našla jsem taky pár trans lidí z Česka přes OK Cupid. Tak jsem se seznámila s jednou holkou, která mi dál poradila co a jak.
Objednala jsem se na sexuologii, ale přiznám se, že první návštěva mě dost rozhodila. Když jsem tam přišla, představila jsem se ještě deadnamem (úředním jménem přiřazeným při narození, pozn. red.) a pan doktor nebyl vyloženě přesvědčený, že jsem trans. Prý jsem možná jenom transvestita. Už jen to, že jsem musela někoho dalšího přesvědčovat, že jsem trans, mě docela naštvalo. Nicméně mi vzali krev kvůli hormonům a dalším věcem a potom napodruhé jsem už začala používat ženský rod a už to šlo docela rychle. I když musím říct, že jsem byla dost zoufalá z toho, jak těžké bylo se tam dovolat a domluvit si schůzku. Poprvé jsem tam volala dva týdny v kuse, než mi někdo zvedl telefon, i když další návštěvy už byly v pohodě. Pak jsem dostala kontakt na psycholožku, která po pár hodinách povídání a testů potvrdila, že jsem trans, a mohla jsem tak začít hormonální léčbu.
Čekala jsem, že úředně to bude větší problém, ale nakonec změna jména, změna občanky atd. proběhly docela hladce. Čekala jsem taky, že doktor mi pomůže, a ne že mě ještě víc znejistí. Ale je to přeci jenom doktor, není to psycholog a nevím, jestli tady v Čechách vůbec funguje nějaký gender therapist.
Teď je to docela dobré. Jsem šest měsíců na HRT a zatím jsme jednou zvedli dávku. Vím, že jsem měla hroznou radost, když jsem s hormonální léčbou mohla začít. Sice to mám až do konce života, ale je to něco, co chceš – zatímco ostatní léky prostě nechceš a zapomínáš je brát, tohle je něco jiného.
Autorka: Jamie Emma Rose
Já jsem se do muže nikdy vyloženě nezamilovala. Myslela jsem si, že jsem citově oploštělá, že je nějaká chyba ve mně a že to prostě takhle v životě chodí. A to zamilování, opravdu to velký emotivní zamilování přišlo až se ženou, vzpomíná Barbora (41).
V mládí se příliš vázat nechtěla a na budování vztahů jí úplně nezáleželo. Postupně začala vnímat, jakou životní cestu od ní rodina očekává, především matka. Situaci nijak nezlehčoval fakt, že její bratr se přibližně v té době vyoutoval jako gay. „Měla jsem pocit, že musím být ta hodná holčička. Že musím mít toho manžela, barák, dítě, psa, auto. Myslela jsem si, že je to tak správně, ale hlavně jsem pořád zachraňovala rodinu a dobré vztahy v ní,“ říká Barbora. Časem potkala muže, kterého si později vzala. Na samotnou svatbu a manželství vzpomíná s jistou ironií. „Vdala jsem se, protože jsme potřebovali manželskou půjčku na opravení domu. A svatba? To byla v podstatě fraška. Pamatuju si, že jsme ještě v půl jedenácté seděli doma a v jedenáct byl obřad. Říkali jsme si: Neměli bychom už jít? Prstýnky jsme si půjčili přes babičky.“
Vzali se, opravovali dům a plánovali rodinu, mezitím se ale její vztah k manželovi poměrně změnil. „Když jsem vysadila antikoncepci, začala jsem vůči němu cítit až fyzický odpor. Předtím mi to tak nepřišlo. Ale tím, jak jsem brala antikoncepci, jsem byla prostě jiná. Zpětně si vzpomínám, že jsem celé těhotenství chtěla to dítě, ale s manželem jsem nechtěla spát. A tehdy mi ještě nic nedošlo. Ale to člověku nedojde více věcí,“ zamýšlí se Barbora. S manželem to postupem času přestalo klapat úplně a přibližně tři roky po narození dcery šli od sebe.
Ono první zamilování do ženy přišlo až o několik let později. Barbora sama říká, že do té doby o podobné lásce četla jen v ruských románech, o kterých si myslela, že jsou v tomhle ohledu hodně přehnané. „Tohle bylo něco, kvůli čemu by člověk opravdu klidně spálil všechno, zahodil minulost a prostě šel,“ vzpomíná Barbora. První vztah se ženou nakonec nevyšel a Barbora se to po rozchodu rozhodla přeci jen ještě jednou zkusit s mužem. Zpětně to hodnotí jako svou nejhorší zkušenost. „Myslela jsem si, že to prostě dám, že jsem normální a že se ženami to byl prostě jen úlet, jak mi to někteří říkali. Ale bylo mi to tak odporné, že jsem vycouvala.“ Tehdy jí definitivně došlo, že vztah s mužem pro ni není. A za nějaký čas si opět našla ženu. „S první partnerkou jsem byla hlavně na emoční vlně. S druhou partnerkou jsem zažila i tu obrovskou fyzickou přitažlivost, to jsem nikdy předtím nepoznala. Pak jsem ale chtěla něco víc, a to tam nebylo. Tak jsme se rozhodly, že to ukončíme.“
Na nelehké chvíle vzpomíná Barbora také v souvislosti s coming outem v rodině – jak se svým, tak s bratrovým. „Největší problém je s naší mámou, která stále nadávala na homosexuály. Ona dokáže být opravdu nevybíravá a hnusná,“ vysvětluje Barbora. Když se zastala bratra, který se doma vyoutoval jako první, matka jí hrozila vyděděním a odmítala se s ní znovu vidět. S takovou zkušeností jí samozřejmě o své sexuální orientaci raději nikdy neřekla.
Jenže když se v 35 letech zamilovala do ženy, bratr to na ni matce prozradil. V ten okamžik se role otočily a tehdy si pro změnu bratr vyslechl na svou sestru spoustu nadávek. „Všechno si nepamatoval, ale byly to pěkný slova. Já si z toho pamatuju jen tu kočku. Že i ta kočka zná svoji přirozenost,“ prozrazuje detaily rodinné hádky Barbora. Spousta lidí ji konejší tím, že matku má přeci jen jednu. „Ty řeči jsou sice hezké, ale když se k vám máma chová takhle a vy nic špatného neděláte? Když tisíc jiných lidí vás bere úplně normálně a vlastní matka se k vám chová, jako byste byla nějaká zrůda nebo hyena? Kdysi jsem jí řekla, že bych chtěla být šťastná, a ona na to: Šťastná, jak šťastná? Já jsem nikdy šťastná nebyla a taky žiju. Ona to tak prostě má,“ krčí Barbora rameny. Od té doby se jako rodina scházejí jen o svátcích, sem tam si napíšou zprávu.
Ostrůvkem podpory a pochopení pro Barboru i jejího bratra byla a je matčina sestra. „Teta je strašně fajn a stále se snaží tu situaci urovnávat. Naposledy to zkusila spravit tím, že mámě řekla, že mám holku a jsem šťastná. A moje máma na to: Když o ní takhle mluvíš, mám chuť se jít oběsit, vůbec mi o ní nemluv!“ vypráví Barbora. V její rodině zkrátka přetrvávají pevná tabu. Na návštěvu přijíždí Barbora i její bratr ve stresu, aby náhodou někdo neřekl něco, co matku podráždí.
To, co Barboru skutečně mrzí, je chladnoucí vztah mezi její matkou a její dcerou. „Jako malá tam jezdila hodně, jenže teď už je jí sedmnáct a vnímá tu situaci. Neříkám jí všechno, ale vysvětlila jsem jí, proč se společně nestýkáme. A dcera už teď má svůj názor a já ji nemůžu nutit tam jezdit. Je škoda, že s babičkou moc nevychází a nemá s ní vztah.“
Naopak se smíchem Barbora vzpomíná na coming out před kamarády: „Když jsem to oznámila své nejlepší kamarádce, kterou mám od 10 let, vůbec ji to nepřekvapilo. Řekla mi, že si to myslela! A já byla překvapená: To jsi mi přece měla říct!“ Už dřív při holčičích rozhovorech Barbora své kamarádky udivovala výroky typu: „No fuj chlupy, to je hnusný“ nebo „Když se chlap svlíkne, je to fakt směšný“. Koukaly na ni, jako že je divná. Podle její současné zkušenosti jsou k ní po coming outu ženy vřelejší. Dřív pociťovala přirozenou žárlivost, ale nyní ji už neberou jako sokyni. „Hodně oceňuju, že se mě nebojí. To bych se asi cítila špatně, kdyby se bály, abych je třeba nezačala svádět. Jsem ráda, že jsem ženy poznala z různých stránek. I jako kamarádky, i jako partnerky. Teď si jich víc vážím,“ říká Barbora.
Život ji naučil, jak je důležité mít okolo sebe ty správné lidi. „Na to já mám v životě štěstí. Kromě partnerů – na ně jsem zatím štěstí neměla, bez ohledu na jejich pohlaví,“ říká Barbora a zasní se: „Jestli se mi někdy podaří takového člověka najít, budu si toho fakt hodně vážit. A přitom si nepřijdu náročná. Jsem věrná, vařím, peču, jdu do kina, divadla, na procházky. Čtu spousty knížek. Mám ráda ten pohyb v životě. Aby se stále něco dělo, aby člověk v životě nezakrněl.“ Přiznává, že občas to nebylo lehké. Ale nemá potřebu hrabat se v minulosti. Žije dál, jde dál a neřeší, co bylo. „Je mi 41, jsem ráda za to všechno, co mám za sebou. Nic bych nevrátila.“
Autorka: Jana Matoušová
Koronavir je pro nás všechny zcela novou zkušeností. Nemohli jsme se na něj připravit ani ve škole, ani při sledování apokalyptických filmů. Nyní v nás proto nová a nečekaná situace může vyvolávat silné emoce, a to mnohdy zcela protikladné.
Někteří lidé pociťují velmi silné obavy a strach o život svůj či svých blízkých, začínají se dostávat do paniky, neustále přemýšlí či shromažďují informace o současné situaci a zcela opomíjejí ostatní oblasti života. Všechna další životní témata se jim zdají marginální a přestávají se jim věnovat. Proč to tak je? Ocitli jsme se v nové, neznámé situaci, kdy dosud známý řád přestává platit. Lidé se obvykle toho, co neznají, obávají. Je to přirozená reakce našich emocí.
Abychom takové negativní emoce zvládli, je důležité v tuto chvíli zapojit také náš rozum a zcela cíleně přemýšlet, zda to, čeho se obáváme, je reálné. Například smrtnost korovaniru je sice vyšší než u chřipky, ale stále poměrně nízká, takže bezprostřední obavy o život nejsou adekvátní. Důležité je vyhledávat seriózní informace a při úvahách či rozhovorech se snažit mít své emoce pod kontrolou, aby nám zcela nezastínily racionální přemýšlení.
Pokud jsme pesimističtí a vidíme hlavně těžkosti současné chvíle, měli bychom si cíleně připomínat to, že současná situace je navzdory své těžkosti i příležitostí k pozitivním věcem. Například k tomu, aby rodiny strávily neobvyklý čas pospolu, aby se projevila solidarita mezi lidmi při šití roušek nebo jiných dobrovolnických aktivitách, aby si lidé pod tlakem okolností srovnali priority a možná se i odhodlali k některým životním změnám… Zkrátka, krize může být šancí.
Jestli žádný z předchozích námětů nezabírá, strach vás zcela ochromuje, nemůžete myslet na nic jiného, možná vás i napadají myšlenky, že svět je příliš nebezpečný a nemá smysl tu být, jste možná v akutní krizi. Není to žádné vaše selhání. Obraťte se v tuto chvíli s žádostí o pomoc, protože s tímto stavem si nejspíš neporadíte sami. Kontaktujte odbornou psychologickou službu, například Linku bezpečí nebo delamcomuzu.cz.
Pokud si nemáte o svých úzkostech s kým promluvit – třeba proto, že žijete sami a jste zavření v karanténě – napište mentorům tady v LGBT+ poradně Sbarvouven.cz. Poradna je k dispozici LGBT+ lidem v krizi a jsme v těchto náročných dnech připraveni si s vámi popovídat.
Někteří lidé naopak současnou situaci zlehčují, nesdílí přesvědčení o nebezpečnosti koronaviru a nevidí smysl v současných opatřeních. Je ale důležité si uvědomit, že jde o porušování zákonem daných povinností. Respektování opatření je nutné kvůli solidaritě s ostatními, které by nemoc mohla zásadně ohrozit. Abychom porozuměli tomu, v čem je současná situace riziková, jsou opět důležité seriózní informace.
Autorka: Irena Smetáčková
I když většina klientů poradny Sbarvouven.cz je mladší 25 let, coming outem procházejí lidé různého věku. Na ty starší při něm čekají jiné výzvy než na teenagery, ať už se jedná o vztahy s rodinou nebo třeba seznamování. Tomáš (56) se vyoutoval až v době, kdy měl manželku a dvě dcery na vyšším stupni základní školy. Jeho příběh je důkazem, že nikdy není pozdě na to začít žít tak, jak se člověk opravdu cítí. Tomáš o existenci poradny během coming outu nevěděl, ovšem sám říká, že by se mu tehdy hodila. Možná i proto je dnes jedním z našich významných dárců, kteří projekt S barvou ven finančně podporují.
Já tou dobou na sobě žádnou homosexualitu nepozoroval. Ženil jsem se bez jakýchkoliv vedlejších úmyslů. Líbily se mi holky, takže tu svatbu jsem myslel vážně.
V pětatřiceti jsem to začal cítit jinak. Začal jsem víc koukat po chlapech, ženské mě nezajímaly. Nedávno jsem si to doma sepsal, abych si v tom udělal pořádek. Zjistil jsem, že uvědomění si mé homosexuality byl proces dlouhý zhruba pět až osm let.
Významnou roli hrálo to, že manželka pracovně odjela na rok a půl do zahraničí. Zůstal jsem sám doma, občas jsem koukal na porno. Tam jsem poznal, co mě víc zajímá. Předtím mě to vůbec nenapadlo. Jako bych tím otevřel komnatu, která do té doby zůstala zavřená.
Mým dcerám bylo 12 a 14 let. Věděl jsem, že když to doma řeknu, pravděpodobně budu muset odejít od rodiny. Žena je velmi zásadová a určitě by se se mnou rozvedla. To jsem nechtěl, proto jsem se rozhodl, že to budu tajit. Že holt budu dál žít stejně, jako jsem žil do té doby.
Nějakou dobu to šlo, ale ne dlouho. Říkal jsem si, že až dcery dostudují, řeknu to doma. Tím se osvobodím a odejdu. Během manželství jsem ale neměl žádné známosti s muži. Sice jsem věděl, že mě to přitahuje, ale prostě jsem si naordinoval celibát. Pak to ale už nešlo vydržet. Manželka vycítila, že je něco špatně, a když mi bylo 51, doma vyvrcholila nějaká hádka a já to na ženu všechno vysypal. Včetně toho, že se chci odstěhovat a žít jinak. To byl bod, kdy jsem to poprvé vyslovil nahlas. Potom jsem to řekl kamarádům, známým… A tím pro mě začal proces změny. Rok trvalo, než jsem se vážně od manželky odstěhoval.
Mladší dcera si to bohužel vyslechla během hádky s mou manželkou, která mi nadávala do teploušů. Když jsme o tom pak mluvili, říkala mi, že je to můj život a chápe to. Teď se mě občas i ptá na chlapy. Ona je taková svobodomyslná, takže s ní to je v pohodě. Zato starší dcera je víc vědecká, akurátní. Ta to nese těžce.
Ta tomu nejdřív nevěřila. Říkala, že jsem ji podvedl, protože jsem to musel vědět odmala. Pak jsem to řekl i své mámě, které bylo 84 let, a ta byla úplně v pohodě. Prý to stejně tušila. Řekla mi, že je škoda, že jsem si to neuvědomil dříve. Mohl jsem mít větší šanci žít s nějakým partnerem takový život, jaký chci.
Já si to představoval hrozně jednoduše: že se do půl roku seznámím a bude to láska. Jenže věk je nekompromisní a pro mě je nabídka už omezená. Když to vezmu obchodně, mé postavení v nabídce není nejlepší. Ze začátku jsem se snažil sbalit nějaké chlapy ve svém okolí, na pracovišti, koho jsem znal a myslel jsem si o něm, že by to mohl mít stejně. Jenže to jsem se nikdy netrefil. (Smích) To se opakovalo asi dva roky.
To byla další meta. Sice jsem věděl, že tam budou teplí kluci, ale jít do gay baru pro mě vůbec nebylo komfortní. Dlouhá léta jsem žil v manželství a nechodil jsem ani do obyčejných barů, natož gay barů. Bál jsem se, že tam na mě budou koukat, nevěděl jsem, co bych jim měl říkat. Styděl jsem se za to, že ve svém věku nemám žádné zkušenosti.
Mluvil jsem o tom se známými, a ti mi dohodli schůzku s někým, kdo se ve společenském životě vyznal. Řekl mi, který podnik je vhodný pro mě a kam naopak chodit nemám. Ale stejně to byl boj. Poprvé jsem se odvážil vstoupit do gay baru až na několikátý pokus. A když už jsem se dostal dovnitř, nikoho jsem neoslovil, s nikým jsem se nebavil. Ještě štěstí, že jsem z Prahy, takže jsem to měl kousek.
Zkoušel. Ale měl jsem v té době sebevědomí na nule. Zařídil jsem si sice profil, ale bál jsem se napsat. V seznamce jsem neměl ani žádnou fotku, protože jsem se bál, že by mě poznal někdo známý. Pak jsem si řekl, že jsem přece neobětoval rodinu jen tak pro nic za nic. Zareagoval jsem na tři inzeráty a od jednoho mladého muže jsem dostal odpověď.
Byl z toho vztah trvající čtyři měsíce. Sice jsme se pak rozešli, ale dodnes jsme přátelé, stýkáme se a rozumíme si. Bylo to pro mě naprosto přelomové. Hlavně bylo štěstí, že jsem měl hned ze začátku takto dobrou zkušenost. Do té doby jsem tento druh seznamování nikdy nezkoušel. Za mého mládí byly tak maximálně inzeráty v novinách. Jinak mívám období, kdy z padesáti profilů neodpoví ani jeden a k žádné schůzce nedojde dlouhé měsíce. Ohledně seznamek jsem dostal důležitou radu: nevěř nikomu, dokud ho neuvidíš tváří v tvář. Těch falešných profilů a slibotechen je na seznamkách fakt hodně. Po měsíci chatování člověk zjistí, že profil už neexistuje, nazdar. Kdyby moje první zkušenost nebyla tak dobrá, je možné, že bych se tím nechal odradit, ale takhle vím, že to může fungovat.
Poté jsem měl ještě několik krátkodobých známostí. Ale stále hledám a nepřestávám věřit, že brzy natrefím na toho pravého.
Myslím si, že dnes je coming out lepší v mladém věku, protože například ve dvaceti si už může většina lidí zařídit svůj život podle svého. Ve zralém věku máme zbytečné zábrany a předsudky.
Prvního gaye jsem poznal až asi ve čtyřiceti letech a stejně jsem se mu nesvěřil. V mládí jsem si homosexuála představoval jako muže převlečeného do ženských šatů. Svůj podíl na těchto předsudcích možná měla i přísná výchova mého otce.
Byla to doba velkého zmatku a nejistoty. Prožíval jsem vnitřní boj o hodnoty, zda mám právo odejít od rodiny a zkusit žít svůj vlastní život, nebo splnit závazky, které ode mě rodina očekává. Bylo to období, kdy jsem několik let nemohl usnout, protože jsem o všem přemýšlel. Bál jsem se, že jakmile to někomu řeknu, spustí se lavina a za chvíli to budou vědět úplně všichni. Ale když to bylo za mnou, přišla velká úleva a vnitřní osvobození. Stálo to za to a nelituji.
Určitě. Bylo to obrovské vnitřní osvobození. I za ten pokus žít si po svém to stálo. Jaký má význam se stále přetvařovat? Konečně nemusím hrát žádné hry. Nemusím předstírat, že jsem někým, kým ve skutečnosti nejsem. A to je skvělý pocit.
Abdu Ali ve své hudbě kombinuje rap, jazz, klubovou hudbu a punk. A atmosféru punkového koncertu mají i jeho*její vystoupení. Svůj maskulinní vzhled na koncertech doplňuje zlatými šaty. Sám*sama říká, že žije mimo definice genderu.
Jsem úplně fluidní, nacházím se někde mezi maskulinitou a feminitou. Je mi jedno, jestli jsem pro ostatní muž nebo žena. Já žiju mimo tyto definice. Podle mě jsme všichni bůh a bůh nemá gender.
Když mi bylo šestnáct. Nebyl to ale úplně tradiční coming out. Máma mě přistihla při činu. (Smích) Slyšela můj rozhovor přes telefon s chlapem. Zeptala se mě, jestli jsem gay, já ji řekl*a, že jo, a to byl můj coming out. Moje střední škola byla celá hodně queer, chodilo na ní fakt hodně LGBT lidí, takže tam to nebyl problém.
Já o tom nikdy moc nepřemýšlel*a. Vždycky jsem se cítil*a jako sebevědomá bitch. Vyrostl*a jsem v hodně milující rodině. V rodině, která mi dala jistotu, že mě bude milovat, ať se stane cokoliv. V rodině, která ve mně vždy věřila a já tak mohl*a být skutečně autentický*á. Nikdy jsem neměl*a strach nebo obavy. Když jsem se vyoutoval*a, bral*a jsem to jakože fuck it, vy zkrátka přijmete, kdo jsem! Jako teenanger jsem byl*a hodně autentický*á, nemohl*a jsem jinak.
(Smích) Pravděpodobně na jedné z mých show. Ani nevím, jak je to dávno… Pár let už to bude. Ale mámu to vlastně ani moc nezajímalo, zkrátka to přijala, jak to je. To jsou prostě mí rodiče, jsou cool. Táta mi koupil tyhle šaty (ukazuje na zlaté šaty, co má na sobě). Milují, co dělám, podporují mě.
„Před více než dvěma lety jsem byla ještě taková zmatená sama v sobě a neměla jsem se komu svěřit,“ vypráví zpěvačka Eva Gadhof. Z videí na Youtube se tehdy dozvěděla o existenci online poradny Sbarvouven.cz, která pomáhá mladým LGBT lidem s přijetím sebe sama a s coming outem.
Evě se zalíbila myšlenka, že si může nezávazně popovídat s mentorem dle vlastního výběru. „Řekla jsem si, že za zkoušku nic nedám. Našla jsem si mezi mentory jednu slečnu a té jsem zkusila napsat,“ vzpomíná. V té době ji dost uklidňovala myšlenka, že je celá poradna naprosto anonymní. Dotyčnému mentorovi či mentorce se tak může člověk svěřit úplně s čímkoli.
Poradna funguje metodou peer-to-peer mentoringu. To znamená, že klient si o tom, co právě prožívá, povídá v zabezpečeném online chatu s mentorem, který si podobnou zkušeností již prošel. Není výjimkou, že mentoři sdílejí své osobní příběhy. „Moje mentorka mi vyprávěla o svém coming outu a já jsem se s něčím z toho ztotožnila. To mi pomohlo nejvíc, že jsem měla takovou oporu,“ říká Eva. Se svojí mentorkou Katkou se později i osobně setkala. Na celou komunikaci velice ráda vzpomíná.
V romantickém videoklipu se Eva objevuje se svou přítelkyní a veřejně se tak hlásí k lesbické orientaciOd doby, kdy se na poradnu obrátila, se Evě úplně změnil život. „Nemusím nic před nikým tajit. To je asi moje zásadní životní změna,“ vysvětluje. Konečně se prý cítí svobodná. Také si našla přítelkyni. Je to ta dívka, se kterou se chystala na rande, když si psala s mentorkou Katkou. A mentorka jí k té schůzce dodala odvahy. Ačkoli bydlely ve stejném městě, potkaly se až přes internet. „Seznámily jsme se přes sociální sítě. Měly jsme na sebe asi štěstí, tak nějak jsme si sedly. Jsme spolu už tři roky a jsme moc šťastné,“ usmívá se Eva.
Když Eva přijala svoji sexuální orientaci a přestala se bát reakcí okolí, znamenalo to mimo jiné i čerstvý vítr i pro její tvorbu. Hudba je jejím největším koníčkem, fanoušci ji můžou znát díky klipu k její vlastní písni Angel, který představila v létě 2018.
Autorka: Jana Matoušová
Do poradny si může přijít anonymně popovídat každý, koho trápí otázky kolem jeho sexuální orientace nebo genderové identity. Mentoři a mentorky si sami prošli coming outem, odmítnutím rodiny, šikanou. Patronkou poradny je herečka Ester Janečková, jejíž 14letý synovec Filip spáchal kvůli homofobii zakoušené ve škole a v církvi sebevraždu. Poradna funguje bez dotací, pouze z darů jednotlivců a firem. Staňte se i vy součástí komunity dárců a podpořte provoz poradny Sbarvouven.cz. Nadace Vodafone CZ váš dar do konce září zdvojnásobí.
