Koronavir je pro nás všechny zcela novou zkušeností. Nemohli jsme se na něj připravit ani ve škole, ani při sledování apokalyptických filmů. Nyní v nás proto nová a nečekaná situace může vyvolávat silné emoce, a to mnohdy zcela protikladné.
Někteří lidé pociťují velmi silné obavy a strach o život svůj či svých blízkých, začínají se dostávat do paniky, neustále přemýšlí či shromažďují informace o současné situaci a zcela opomíjejí ostatní oblasti života. Všechna další životní témata se jim zdají marginální a přestávají se jim věnovat. Proč to tak je? Ocitli jsme se v nové, neznámé situaci, kdy dosud známý řád přestává platit. Lidé se obvykle toho, co neznají, obávají. Je to přirozená reakce našich emocí.
Abychom takové negativní emoce zvládli, je důležité v tuto chvíli zapojit také náš rozum a zcela cíleně přemýšlet, zda to, čeho se obáváme, je reálné. Například smrtnost korovaniru je sice vyšší než u chřipky, ale stále poměrně nízká, takže bezprostřední obavy o život nejsou adekvátní. Důležité je vyhledávat seriózní informace a při úvahách či rozhovorech se snažit mít své emoce pod kontrolou, aby nám zcela nezastínily racionální přemýšlení.
Pokud jsme pesimističtí a vidíme hlavně těžkosti současné chvíle, měli bychom si cíleně připomínat to, že současná situace je navzdory své těžkosti i příležitostí k pozitivním věcem. Například k tomu, aby rodiny strávily neobvyklý čas pospolu, aby se projevila solidarita mezi lidmi při šití roušek nebo jiných dobrovolnických aktivitách, aby si lidé pod tlakem okolností srovnali priority a možná se i odhodlali k některým životním změnám… Zkrátka, krize může být šancí.
Jestli žádný z předchozích námětů nezabírá, strach vás zcela ochromuje, nemůžete myslet na nic jiného, možná vás i napadají myšlenky, že svět je příliš nebezpečný a nemá smysl tu být, jste možná v akutní krizi. Není to žádné vaše selhání. Obraťte se v tuto chvíli s žádostí o pomoc, protože s tímto stavem si nejspíš neporadíte sami. Kontaktujte odbornou psychologickou službu, například Linku bezpečí nebo delamcomuzu.cz.
Pokud si nemáte o svých úzkostech s kým promluvit – třeba proto, že žijete sami a jste zavření v karanténě – napište mentorům tady v LGBT+ poradně Sbarvouven.cz. Poradna je k dispozici LGBT+ lidem v krizi a jsme v těchto náročných dnech připraveni si s vámi popovídat.
Někteří lidé naopak současnou situaci zlehčují, nesdílí přesvědčení o nebezpečnosti koronaviru a nevidí smysl v současných opatřeních. Je ale důležité si uvědomit, že jde o porušování zákonem daných povinností. Respektování opatření je nutné kvůli solidaritě s ostatními, které by nemoc mohla zásadně ohrozit. Abychom porozuměli tomu, v čem je současná situace riziková, jsou opět důležité seriózní informace.
Autorka: Irena Smetáčková
I když většina klientů poradny Sbarvouven.cz je mladší 25 let, coming outem procházejí lidé různého věku. Na ty starší při něm čekají jiné výzvy než na teenagery, ať už se jedná o vztahy s rodinou nebo třeba seznamování. Tomáš (56) se vyoutoval až v době, kdy měl manželku a dvě dcery na vyšším stupni základní školy. Jeho příběh je důkazem, že nikdy není pozdě na to začít žít tak, jak se člověk opravdu cítí. Tomáš o existenci poradny během coming outu nevěděl, ovšem sám říká, že by se mu tehdy hodila. Možná i proto je dnes jedním z našich významných dárců, kteří projekt S barvou ven finančně podporují.
Já tou dobou na sobě žádnou homosexualitu nepozoroval. Ženil jsem se bez jakýchkoliv vedlejších úmyslů. Líbily se mi holky, takže tu svatbu jsem myslel vážně.
V pětatřiceti jsem to začal cítit jinak. Začal jsem víc koukat po chlapech, ženské mě nezajímaly. Nedávno jsem si to doma sepsal, abych si v tom udělal pořádek. Zjistil jsem, že uvědomění si mé homosexuality byl proces dlouhý zhruba pět až osm let.
Významnou roli hrálo to, že manželka pracovně odjela na rok a půl do zahraničí. Zůstal jsem sám doma, občas jsem koukal na porno. Tam jsem poznal, co mě víc zajímá. Předtím mě to vůbec nenapadlo. Jako bych tím otevřel komnatu, která do té doby zůstala zavřená.
Mým dcerám bylo 12 a 14 let. Věděl jsem, že když to doma řeknu, pravděpodobně budu muset odejít od rodiny. Žena je velmi zásadová a určitě by se se mnou rozvedla. To jsem nechtěl, proto jsem se rozhodl, že to budu tajit. Že holt budu dál žít stejně, jako jsem žil do té doby.
Nějakou dobu to šlo, ale ne dlouho. Říkal jsem si, že až dcery dostudují, řeknu to doma. Tím se osvobodím a odejdu. Během manželství jsem ale neměl žádné známosti s muži. Sice jsem věděl, že mě to přitahuje, ale prostě jsem si naordinoval celibát. Pak to ale už nešlo vydržet. Manželka vycítila, že je něco špatně, a když mi bylo 51, doma vyvrcholila nějaká hádka a já to na ženu všechno vysypal. Včetně toho, že se chci odstěhovat a žít jinak. To byl bod, kdy jsem to poprvé vyslovil nahlas. Potom jsem to řekl kamarádům, známým… A tím pro mě začal proces změny. Rok trvalo, než jsem se vážně od manželky odstěhoval.
Mladší dcera si to bohužel vyslechla během hádky s mou manželkou, která mi nadávala do teploušů. Když jsme o tom pak mluvili, říkala mi, že je to můj život a chápe to. Teď se mě občas i ptá na chlapy. Ona je taková svobodomyslná, takže s ní to je v pohodě. Zato starší dcera je víc vědecká, akurátní. Ta to nese těžce.
Ta tomu nejdřív nevěřila. Říkala, že jsem ji podvedl, protože jsem to musel vědět odmala. Pak jsem to řekl i své mámě, které bylo 84 let, a ta byla úplně v pohodě. Prý to stejně tušila. Řekla mi, že je škoda, že jsem si to neuvědomil dříve. Mohl jsem mít větší šanci žít s nějakým partnerem takový život, jaký chci.
Já si to představoval hrozně jednoduše: že se do půl roku seznámím a bude to láska. Jenže věk je nekompromisní a pro mě je nabídka už omezená. Když to vezmu obchodně, mé postavení v nabídce není nejlepší. Ze začátku jsem se snažil sbalit nějaké chlapy ve svém okolí, na pracovišti, koho jsem znal a myslel jsem si o něm, že by to mohl mít stejně. Jenže to jsem se nikdy netrefil. (Smích) To se opakovalo asi dva roky.
To byla další meta. Sice jsem věděl, že tam budou teplí kluci, ale jít do gay baru pro mě vůbec nebylo komfortní. Dlouhá léta jsem žil v manželství a nechodil jsem ani do obyčejných barů, natož gay barů. Bál jsem se, že tam na mě budou koukat, nevěděl jsem, co bych jim měl říkat. Styděl jsem se za to, že ve svém věku nemám žádné zkušenosti.
Mluvil jsem o tom se známými, a ti mi dohodli schůzku s někým, kdo se ve společenském životě vyznal. Řekl mi, který podnik je vhodný pro mě a kam naopak chodit nemám. Ale stejně to byl boj. Poprvé jsem se odvážil vstoupit do gay baru až na několikátý pokus. A když už jsem se dostal dovnitř, nikoho jsem neoslovil, s nikým jsem se nebavil. Ještě štěstí, že jsem z Prahy, takže jsem to měl kousek.
Zkoušel. Ale měl jsem v té době sebevědomí na nule. Zařídil jsem si sice profil, ale bál jsem se napsat. V seznamce jsem neměl ani žádnou fotku, protože jsem se bál, že by mě poznal někdo známý. Pak jsem si řekl, že jsem přece neobětoval rodinu jen tak pro nic za nic. Zareagoval jsem na tři inzeráty a od jednoho mladého muže jsem dostal odpověď.
Byl z toho vztah trvající čtyři měsíce. Sice jsme se pak rozešli, ale dodnes jsme přátelé, stýkáme se a rozumíme si. Bylo to pro mě naprosto přelomové. Hlavně bylo štěstí, že jsem měl hned ze začátku takto dobrou zkušenost. Do té doby jsem tento druh seznamování nikdy nezkoušel. Za mého mládí byly tak maximálně inzeráty v novinách. Jinak mívám období, kdy z padesáti profilů neodpoví ani jeden a k žádné schůzce nedojde dlouhé měsíce. Ohledně seznamek jsem dostal důležitou radu: nevěř nikomu, dokud ho neuvidíš tváří v tvář. Těch falešných profilů a slibotechen je na seznamkách fakt hodně. Po měsíci chatování člověk zjistí, že profil už neexistuje, nazdar. Kdyby moje první zkušenost nebyla tak dobrá, je možné, že bych se tím nechal odradit, ale takhle vím, že to může fungovat.
Poté jsem měl ještě několik krátkodobých známostí. Ale stále hledám a nepřestávám věřit, že brzy natrefím na toho pravého.
Myslím si, že dnes je coming out lepší v mladém věku, protože například ve dvaceti si už může většina lidí zařídit svůj život podle svého. Ve zralém věku máme zbytečné zábrany a předsudky.
Prvního gaye jsem poznal až asi ve čtyřiceti letech a stejně jsem se mu nesvěřil. V mládí jsem si homosexuála představoval jako muže převlečeného do ženských šatů. Svůj podíl na těchto předsudcích možná měla i přísná výchova mého otce.
Byla to doba velkého zmatku a nejistoty. Prožíval jsem vnitřní boj o hodnoty, zda mám právo odejít od rodiny a zkusit žít svůj vlastní život, nebo splnit závazky, které ode mě rodina očekává. Bylo to období, kdy jsem několik let nemohl usnout, protože jsem o všem přemýšlel. Bál jsem se, že jakmile to někomu řeknu, spustí se lavina a za chvíli to budou vědět úplně všichni. Ale když to bylo za mnou, přišla velká úleva a vnitřní osvobození. Stálo to za to a nelituji.
Určitě. Bylo to obrovské vnitřní osvobození. I za ten pokus žít si po svém to stálo. Jaký má význam se stále přetvařovat? Konečně nemusím hrát žádné hry. Nemusím předstírat, že jsem někým, kým ve skutečnosti nejsem. A to je skvělý pocit.
Abdu Ali ve své hudbě kombinuje rap, jazz, klubovou hudbu a punk. A atmosféru punkového koncertu mají i jeho*její vystoupení. Svůj maskulinní vzhled na koncertech doplňuje zlatými šaty. Sám*sama říká, že žije mimo definice genderu.
Jsem úplně fluidní, nacházím se někde mezi maskulinitou a feminitou. Je mi jedno, jestli jsem pro ostatní muž nebo žena. Já žiju mimo tyto definice. Podle mě jsme všichni bůh a bůh nemá gender.
Když mi bylo šestnáct. Nebyl to ale úplně tradiční coming out. Máma mě přistihla při činu. (Smích) Slyšela můj rozhovor přes telefon s chlapem. Zeptala se mě, jestli jsem gay, já ji řekl*a, že jo, a to byl můj coming out. Moje střední škola byla celá hodně queer, chodilo na ní fakt hodně LGBT lidí, takže tam to nebyl problém.
Já o tom nikdy moc nepřemýšlel*a. Vždycky jsem se cítil*a jako sebevědomá bitch. Vyrostl*a jsem v hodně milující rodině. V rodině, která mi dala jistotu, že mě bude milovat, ať se stane cokoliv. V rodině, která ve mně vždy věřila a já tak mohl*a být skutečně autentický*á. Nikdy jsem neměl*a strach nebo obavy. Když jsem se vyoutoval*a, bral*a jsem to jakože fuck it, vy zkrátka přijmete, kdo jsem! Jako teenanger jsem byl*a hodně autentický*á, nemohl*a jsem jinak.
(Smích) Pravděpodobně na jedné z mých show. Ani nevím, jak je to dávno… Pár let už to bude. Ale mámu to vlastně ani moc nezajímalo, zkrátka to přijala, jak to je. To jsou prostě mí rodiče, jsou cool. Táta mi koupil tyhle šaty (ukazuje na zlaté šaty, co má na sobě). Milují, co dělám, podporují mě.
„Před více než dvěma lety jsem byla ještě taková zmatená sama v sobě a neměla jsem se komu svěřit,“ vypráví zpěvačka Eva Gadhof. Z videí na Youtube se tehdy dozvěděla o existenci online poradny Sbarvouven.cz, která pomáhá mladým LGBT lidem s přijetím sebe sama a s coming outem.
Evě se zalíbila myšlenka, že si může nezávazně popovídat s mentorem dle vlastního výběru. „Řekla jsem si, že za zkoušku nic nedám. Našla jsem si mezi mentory jednu slečnu a té jsem zkusila napsat,“ vzpomíná. V té době ji dost uklidňovala myšlenka, že je celá poradna naprosto anonymní. Dotyčnému mentorovi či mentorce se tak může člověk svěřit úplně s čímkoli.
Poradna funguje metodou peer-to-peer mentoringu. To znamená, že klient si o tom, co právě prožívá, povídá v zabezpečeném online chatu s mentorem, který si podobnou zkušeností již prošel. Není výjimkou, že mentoři sdílejí své osobní příběhy. „Moje mentorka mi vyprávěla o svém coming outu a já jsem se s něčím z toho ztotožnila. To mi pomohlo nejvíc, že jsem měla takovou oporu,“ říká Eva. Se svojí mentorkou Katkou se později i osobně setkala. Na celou komunikaci velice ráda vzpomíná.
V romantickém videoklipu se Eva objevuje se svou přítelkyní a veřejně se tak hlásí k lesbické orientaciOd doby, kdy se na poradnu obrátila, se Evě úplně změnil život. „Nemusím nic před nikým tajit. To je asi moje zásadní životní změna,“ vysvětluje. Konečně se prý cítí svobodná. Také si našla přítelkyni. Je to ta dívka, se kterou se chystala na rande, když si psala s mentorkou Katkou. A mentorka jí k té schůzce dodala odvahy. Ačkoli bydlely ve stejném městě, potkaly se až přes internet. „Seznámily jsme se přes sociální sítě. Měly jsme na sebe asi štěstí, tak nějak jsme si sedly. Jsme spolu už tři roky a jsme moc šťastné,“ usmívá se Eva.
Když Eva přijala svoji sexuální orientaci a přestala se bát reakcí okolí, znamenalo to mimo jiné i čerstvý vítr i pro její tvorbu. Hudba je jejím největším koníčkem, fanoušci ji můžou znát díky klipu k její vlastní písni Angel, který představila v létě 2018.
Autorka: Jana Matoušová
Do poradny si může přijít anonymně popovídat každý, koho trápí otázky kolem jeho sexuální orientace nebo genderové identity. Mentoři a mentorky si sami prošli coming outem, odmítnutím rodiny, šikanou. Patronkou poradny je herečka Ester Janečková, jejíž 14letý synovec Filip spáchal kvůli homofobii zakoušené ve škole a v církvi sebevraždu. Poradna funguje bez dotací, pouze z darů jednotlivců a firem. Staňte se i vy součástí komunity dárců a podpořte provoz poradny Sbarvouven.cz. Nadace Vodafone CZ váš dar do konce září zdvojnásobí.
Alex (18) je student maturitního ročníku a ve volném čase sportuje nebo pracuje se dřevem. Od svých vrstevníků se zas tolik neliší. Až na to, že se narodil v těle holky.
Když jsem poprvé začal mluvit jako kluk a někdo mi řekl: „Aha, takže ty jsi trans!“ tak to bylo poprvé, co jsem si tohle slovíčko sám se sebou spojil. A ta škatulka se mi moc nelíbí. Já chápu, že někdo má potřebu věci škatulkovat a pojmenovávat, ale já to tak nemám. Jsem prostě normální kluk. Když se vyoutovávám v práci, tak řeknu, že jsem se narodil jako holka, ale nikdy nepoužívám slovo „trans“.
První myšlenky na toto téma přišly, když mi bylo asi 16. Vše, co se týkalo mého ženství, mi bylo nepříjemné. Doma mi ale řekli, že je to můj úděl a holt se musím přizpůsobit. Tak jsem si řekl, že teda fajn, že tohle asi zažívají všichni. Postupem času se to však zhoršovalo. Celou pubertu jsem se na sebe nemohl ani podívat do zrcadla.
Nejdřív jsem si řekl, že přestanu používat zájmena. Začal jsem mluvit neurčitě. Místo „když jsem tam byl“ jsem říkal „stalo se to v mé přítomnosti“ a podobně. Pak jsem pár nejbližším kamarádům řekl, že bych chtěl zkusit o sobě mluvit v mužském rodě. Tomu předcházelo, že když jsem jednou v obchodě s elektronikou vyzvedával objednávku a ptal jsem se nějakého kluka, kde najdu lístky s pořadovým číslem, tak mi odpověděl: „Hele pojď, kluku, já tě tam vezmu.“ Tehdy mi došlo, že se v té roli cítím hodně v pohodě a že když mě někdo bere jako kluka, tak je mi to příjemné.
Nejdřív jsem to otevřel ve sportovním týmu. Říkal jsem si, že když mě nepřijmou tam, že je to vlastně jedno, protože z týmu můžu kdykoli odejít. Jednou jsme šli ven a já jsem začal mluvit v mužském rodě. Pak za mnou přišla spoluhráčka a zeptala se mě, jestli chci, aby na mě mluvila taky takhle. Já jsem tu otázku vůbec nečekal, tak jsem jí jen řekl, že může, že by to vlastně bylo fajn. To bylo poprvé, co mi někdo dal najevo, že mě bude respektovat.
Ségry jsem se jednou zeptal, jestli by mě měla ráda i kdybych byl kluk. Její reakce byla v ten moment negativní, což jsem vůbec nečekal. Hlavou mi proběhlo, že když to nepochopí ona, tak to z rodiny nepochopí nikdo. Chvíli to trvalo, nakonec to ale přijala dobře. U mámy jsem se rozhodl, že jí to řeknu na sezení s psycholožkou. Chtěla hádat proč tam jdeme. Myslel jsem si, že nemá šanci, ale uhodla to na první dobrou. Řekla mi, že si neumí představit, jak těžké to mám a že vidí, jak moc mě to trápí. A že je hodně ráda, že jsem se jí svěřil.
Nejdřív jsem si myslel, že ne, ale kdysi jsem náhodou zaslechl, jak telefonuje s tátou. Ten byl v té době v zahraničí a i když mi to nikdy neřekl do očí, ze začátku to vůbec nepřijal. No a máma mu tenkrát řekla: „Ale ty tady nejsi a nevidíš, jak je šťastný jen z toho, že mu dneska nikdo neřekl „holko“.“ Prostě ho tak strašně přesvědčovala a já jsem měl dojem, že mi fakt rozumí. To byl moment, kdy jsem pochopil, že to máma opravdu přijala.
Osobně ne. Často si to neuvědomujeme, ale málokdo má ty koule na to zeptat se tě, co máš mezi nohama. Je to oblast, ve které člověka fakt nechceš urazit. Hodně lidí je ale „silných“ třeba na internetu. Opravdu negativní reakce si pamatuju z hádek na Facebooku. Chtěl bych vidět, jak mi kdokoli řekne cokoli z toho, co napsal, do očí. Nechápu, kde se to v těch lidech bere. Tam je to koncentrovaná nenávist. Teď si představ, že lidi před coming outem si zjišťují názory ostatních, pak čtou tohle a jsou z toho v depresích.
Já jsem znal svou rodinu 16 let a přesto jsem nebyl schopný odhadnout jejich reakci. Ze začátku je lepší svěřit se někomu, u koho věříme, že to přijme dobře. První reakce nebývají vždy ideální, ale většina lidí ji přehodnotí. Stačí se na to vyspat. Nejdůležitější je mít psychickou oporu a vědět, že to je v pohodě. Pokud se tedy i ty trápíš otázkami ohledně své identity, tak to znamená, že je nejvyšší čas se na někoho obrátit, a začít postupně situaci řešit. Pak si můžeš začít užívat své existence. Pokud totiž člověk není sám sebou, nemůže dosáhnout úplného štěstí a o to by neměl být nikdo na světě ochuzen. Proto je poradna Sbarvouven.cz tak důležitá pro lidi, kteří se nemají na koho obrátit, nebo pro ty, co se bojí svěřit lidem ve svém okolí.
Autorka: Jana Matoušová
Jmenuji se Romana a jsem nevidomá. Se slepotou funguji od narození a jsem s ní naprosto smířená. Ovšem smířit se se svou odlišnou sexuální orientací pro mě tak jednoduché nebylo. Už v pubertě jsem si uvědomovala, že mi jsou příjemné myšlenky na ženy. Zdůvodňovala jsem si to tehdy tím, že často bývám v holčičím kolektivu. Časem se však ukázalo, že to nebyl ten důvod. Můj první pokus o coming out proběhl ve čtvrťáku na střední, kdy jsem se svěřila své třídní učitelce. Trochu se mi ulevilo, ale dál jsem o tom už s nikým nemluvila.
Na vysoké škole jsem oslovila slečnu. Došlo k prvnímu sblížení a dotekům, tam to ovšem i skončilo. Toužila jsem objímat ženu a jen tak ji držet v náručí, nakonec ve mně však zvítězila touha být „normální“. Tradiční rodina je přece správná, říkala jsem si. Rezignovala jsem a rozhodla se, že to prostě nechám na osudu. Vztahy s muži jsem zkoušela, nakonec mi však bylo vždycky smutno. Pořád jsem si ale myslela, že když všechny holky okolo mě mají kluka, že bych taky měla nějakého mít, protože tak je to správně. Chtěla jsem se vdát a založit rodinu. A pak jsem poznala muže, který je dnes otcem mého syna a mým nejlepším přítelem na světě. Vzala jsem si ho.
Muž věděl z mého přiznání, že se mi líbí ženy. Já mu slíbila, že svou lásku k nim budu držet na uzdě. A opravdu jsem se ze všech sil snažila své city věnovat jen synovi a muži. Když však malý odrůstal školce, bývala jsem často podrážděná a vzteklá na celý svět. Myslela jsem, že své pocity umím dobře skrývat, ve skutečnosti je ale všichni okolo viděli. Chovala jsem se nesnesitelně nejen k ostatním, ale také k sobě. Až jednou přišel den, kdy jsem poznala ženu, která se stala mou partnerkou. Poznaly jsme se náhodou v práci a byl to nezapomenutelný pocit. Bylo to, jako bych vyprahlá uprostřed rozpálené pouště dostala napít chladné pramenité vody. A já věděla, že už nedokážu dál lhát ani sama sobě, ani svým blízkým.
Nový životNebylo to jednoduché a stálo mě to spousty slz, ale nakonec jsem začala nový život s partnerkou a bylo to úžasné. Muž to přijal skvěle, dokonce se s partnerkou spřátelili a společně jsme slavili Vánoce i synovy narozeniny. Do konce života zůstanu jemu i jeho rodičům vděčná za to, jak mě tehdy přijali. I tak jsem ale v některých chvílích tápala a hledala rady ohledně výchovy dětí, lesbického rodičovství a tak dále. Pomoc přišla z webu Sbarvouven.cz, a to je vlastně i důvod, proč jsem se rozhodla vyprávět svůj příběh: abych dala ostatním vědět, že mi poradna pomohla. Mezi mentory jsem si našla paní Svatavu. Sama je máma a bude se umět vcítit do ženy, která je matka a zároveň miluje ženu. Začaly jsme si psát a já byla šťastná za každou radu i podporu. S ní jsem mohla řešit vše ohledně rozpadu vztahů, postavení se na vlastní nohy, i vztahu se svými rodiči, pro které byla celá situace velmi těžká. Při vyoutování mi bylo šestatřicet – dřív jsem jim to zkrátka nedokázala říct. Jsem ale ráda, že jsem to dokázala. Věřím, že mám spoustu krásných chvil ještě před sebou.
Dnes je všechno jinak. Bývalý muž má novou úžasnou ženu, se kterou společně sdílejí lásku, jak si vždycky přál. Moc jim to spolu sluší. Mně a partnerce se cesty rozešly. Jsem teď jen já a syn. Čas ukáže, co bude dál. Jedno ale vím jistě: nelituji toho dne, kdy jsem potkala ženu, která mi otevřela oči. A všem, kteří dočetli až sem, chci vzkázat: naslouchejte sami sobě. Protože i když budete zavírat oči před tím, jací skutečně jste, stejně jednou prozřete, jako já. Děkuji všem blízkým a poradně Sbarvouven.cz, že jste mi pomohli přijmout sebe samotnou takovou, jaká opravdu jsem!
Autorka: Romana Hladišová
