Abdu Ali ve své hudbě kombinuje rap, jazz, klubovou hudbu a punk. A atmosféru punkového koncertu mají i jeho*její vystoupení. Svůj maskulinní vzhled na koncertech doplňuje zlatými šaty. Sám*sama říká, že žije mimo definice genderu.
Jsem úplně fluidní, nacházím se někde mezi maskulinitou a feminitou. Je mi jedno, jestli jsem pro ostatní muž nebo žena. Já žiju mimo tyto definice. Podle mě jsme všichni bůh a bůh nemá gender.
Když mi bylo šestnáct. Nebyl to ale úplně tradiční coming out. Máma mě přistihla při činu. (Smích) Slyšela můj rozhovor přes telefon s chlapem. Zeptala se mě, jestli jsem gay, já ji řekl*a, že jo, a to byl můj coming out. Moje střední škola byla celá hodně queer, chodilo na ní fakt hodně LGBT lidí, takže tam to nebyl problém.
Já o tom nikdy moc nepřemýšlel*a. Vždycky jsem se cítil*a jako sebevědomá bitch. Vyrostl*a jsem v hodně milující rodině. V rodině, která mi dala jistotu, že mě bude milovat, ať se stane cokoliv. V rodině, která ve mně vždy věřila a já tak mohl*a být skutečně autentický*á. Nikdy jsem neměl*a strach nebo obavy. Když jsem se vyoutoval*a, bral*a jsem to jakože fuck it, vy zkrátka přijmete, kdo jsem! Jako teenanger jsem byl*a hodně autentický*á, nemohl*a jsem jinak.
(Smích) Pravděpodobně na jedné z mých show. Ani nevím, jak je to dávno… Pár let už to bude. Ale mámu to vlastně ani moc nezajímalo, zkrátka to přijala, jak to je. To jsou prostě mí rodiče, jsou cool. Táta mi koupil tyhle šaty (ukazuje na zlaté šaty, co má na sobě). Milují, co dělám, podporují mě.
„Před více než dvěma lety jsem byla ještě taková zmatená sama v sobě a neměla jsem se komu svěřit,“ vypráví zpěvačka Eva Gadhof. Z videí na Youtube se tehdy dozvěděla o existenci online poradny Sbarvouven.cz, která pomáhá mladým LGBT lidem s přijetím sebe sama a s coming outem.
Evě se zalíbila myšlenka, že si může nezávazně popovídat s mentorem dle vlastního výběru. „Řekla jsem si, že za zkoušku nic nedám. Našla jsem si mezi mentory jednu slečnu a té jsem zkusila napsat,“ vzpomíná. V té době ji dost uklidňovala myšlenka, že je celá poradna naprosto anonymní. Dotyčnému mentorovi či mentorce se tak může člověk svěřit úplně s čímkoli.
Poradna funguje metodou peer-to-peer mentoringu. To znamená, že klient si o tom, co právě prožívá, povídá v zabezpečeném online chatu s mentorem, který si podobnou zkušeností již prošel. Není výjimkou, že mentoři sdílejí své osobní příběhy. „Moje mentorka mi vyprávěla o svém coming outu a já jsem se s něčím z toho ztotožnila. To mi pomohlo nejvíc, že jsem měla takovou oporu,“ říká Eva. Se svojí mentorkou Katkou se později i osobně setkala. Na celou komunikaci velice ráda vzpomíná.
V romantickém videoklipu se Eva objevuje se svou přítelkyní a veřejně se tak hlásí k lesbické orientaciOd doby, kdy se na poradnu obrátila, se Evě úplně změnil život. „Nemusím nic před nikým tajit. To je asi moje zásadní životní změna,“ vysvětluje. Konečně se prý cítí svobodná. Také si našla přítelkyni. Je to ta dívka, se kterou se chystala na rande, když si psala s mentorkou Katkou. A mentorka jí k té schůzce dodala odvahy. Ačkoli bydlely ve stejném městě, potkaly se až přes internet. „Seznámily jsme se přes sociální sítě. Měly jsme na sebe asi štěstí, tak nějak jsme si sedly. Jsme spolu už tři roky a jsme moc šťastné,“ usmívá se Eva.
Když Eva přijala svoji sexuální orientaci a přestala se bát reakcí okolí, znamenalo to mimo jiné i čerstvý vítr i pro její tvorbu. Hudba je jejím největším koníčkem, fanoušci ji můžou znát díky klipu k její vlastní písni Angel, který představila v létě 2018.
Autorka: Jana Matoušová
Do poradny si může přijít anonymně popovídat každý, koho trápí otázky kolem jeho sexuální orientace nebo genderové identity. Mentoři a mentorky si sami prošli coming outem, odmítnutím rodiny, šikanou. Patronkou poradny je herečka Ester Janečková, jejíž 14letý synovec Filip spáchal kvůli homofobii zakoušené ve škole a v církvi sebevraždu. Poradna funguje bez dotací, pouze z darů jednotlivců a firem. Staňte se i vy součástí komunity dárců a podpořte provoz poradny Sbarvouven.cz. Nadace Vodafone CZ váš dar do konce září zdvojnásobí.
Alex (18) je student maturitního ročníku a ve volném čase sportuje nebo pracuje se dřevem. Od svých vrstevníků se zas tolik neliší. Až na to, že se narodil v těle holky.
Když jsem poprvé začal mluvit jako kluk a někdo mi řekl: „Aha, takže ty jsi trans!“ tak to bylo poprvé, co jsem si tohle slovíčko sám se sebou spojil. A ta škatulka se mi moc nelíbí. Já chápu, že někdo má potřebu věci škatulkovat a pojmenovávat, ale já to tak nemám. Jsem prostě normální kluk. Když se vyoutovávám v práci, tak řeknu, že jsem se narodil jako holka, ale nikdy nepoužívám slovo „trans“.
První myšlenky na toto téma přišly, když mi bylo asi 16. Vše, co se týkalo mého ženství, mi bylo nepříjemné. Doma mi ale řekli, že je to můj úděl a holt se musím přizpůsobit. Tak jsem si řekl, že teda fajn, že tohle asi zažívají všichni. Postupem času se to však zhoršovalo. Celou pubertu jsem se na sebe nemohl ani podívat do zrcadla.
Nejdřív jsem si řekl, že přestanu používat zájmena. Začal jsem mluvit neurčitě. Místo „když jsem tam byl“ jsem říkal „stalo se to v mé přítomnosti“ a podobně. Pak jsem pár nejbližším kamarádům řekl, že bych chtěl zkusit o sobě mluvit v mužském rodě. Tomu předcházelo, že když jsem jednou v obchodě s elektronikou vyzvedával objednávku a ptal jsem se nějakého kluka, kde najdu lístky s pořadovým číslem, tak mi odpověděl: „Hele pojď, kluku, já tě tam vezmu.“ Tehdy mi došlo, že se v té roli cítím hodně v pohodě a že když mě někdo bere jako kluka, tak je mi to příjemné.
Nejdřív jsem to otevřel ve sportovním týmu. Říkal jsem si, že když mě nepřijmou tam, že je to vlastně jedno, protože z týmu můžu kdykoli odejít. Jednou jsme šli ven a já jsem začal mluvit v mužském rodě. Pak za mnou přišla spoluhráčka a zeptala se mě, jestli chci, aby na mě mluvila taky takhle. Já jsem tu otázku vůbec nečekal, tak jsem jí jen řekl, že může, že by to vlastně bylo fajn. To bylo poprvé, co mi někdo dal najevo, že mě bude respektovat.
Ségry jsem se jednou zeptal, jestli by mě měla ráda i kdybych byl kluk. Její reakce byla v ten moment negativní, což jsem vůbec nečekal. Hlavou mi proběhlo, že když to nepochopí ona, tak to z rodiny nepochopí nikdo. Chvíli to trvalo, nakonec to ale přijala dobře. U mámy jsem se rozhodl, že jí to řeknu na sezení s psycholožkou. Chtěla hádat proč tam jdeme. Myslel jsem si, že nemá šanci, ale uhodla to na první dobrou. Řekla mi, že si neumí představit, jak těžké to mám a že vidí, jak moc mě to trápí. A že je hodně ráda, že jsem se jí svěřil.
Nejdřív jsem si myslel, že ne, ale kdysi jsem náhodou zaslechl, jak telefonuje s tátou. Ten byl v té době v zahraničí a i když mi to nikdy neřekl do očí, ze začátku to vůbec nepřijal. No a máma mu tenkrát řekla: „Ale ty tady nejsi a nevidíš, jak je šťastný jen z toho, že mu dneska nikdo neřekl „holko“.“ Prostě ho tak strašně přesvědčovala a já jsem měl dojem, že mi fakt rozumí. To byl moment, kdy jsem pochopil, že to máma opravdu přijala.
Osobně ne. Často si to neuvědomujeme, ale málokdo má ty koule na to zeptat se tě, co máš mezi nohama. Je to oblast, ve které člověka fakt nechceš urazit. Hodně lidí je ale „silných“ třeba na internetu. Opravdu negativní reakce si pamatuju z hádek na Facebooku. Chtěl bych vidět, jak mi kdokoli řekne cokoli z toho, co napsal, do očí. Nechápu, kde se to v těch lidech bere. Tam je to koncentrovaná nenávist. Teď si představ, že lidi před coming outem si zjišťují názory ostatních, pak čtou tohle a jsou z toho v depresích.
Já jsem znal svou rodinu 16 let a přesto jsem nebyl schopný odhadnout jejich reakci. Ze začátku je lepší svěřit se někomu, u koho věříme, že to přijme dobře. První reakce nebývají vždy ideální, ale většina lidí ji přehodnotí. Stačí se na to vyspat. Nejdůležitější je mít psychickou oporu a vědět, že to je v pohodě. Pokud se tedy i ty trápíš otázkami ohledně své identity, tak to znamená, že je nejvyšší čas se na někoho obrátit, a začít postupně situaci řešit. Pak si můžeš začít užívat své existence. Pokud totiž člověk není sám sebou, nemůže dosáhnout úplného štěstí a o to by neměl být nikdo na světě ochuzen. Proto je poradna Sbarvouven.cz tak důležitá pro lidi, kteří se nemají na koho obrátit, nebo pro ty, co se bojí svěřit lidem ve svém okolí.
Autorka: Jana Matoušová
Jmenuji se Romana a jsem nevidomá. Se slepotou funguji od narození a jsem s ní naprosto smířená. Ovšem smířit se se svou odlišnou sexuální orientací pro mě tak jednoduché nebylo. Už v pubertě jsem si uvědomovala, že mi jsou příjemné myšlenky na ženy. Zdůvodňovala jsem si to tehdy tím, že často bývám v holčičím kolektivu. Časem se však ukázalo, že to nebyl ten důvod. Můj první pokus o coming out proběhl ve čtvrťáku na střední, kdy jsem se svěřila své třídní učitelce. Trochu se mi ulevilo, ale dál jsem o tom už s nikým nemluvila.
Na vysoké škole jsem oslovila slečnu. Došlo k prvnímu sblížení a dotekům, tam to ovšem i skončilo. Toužila jsem objímat ženu a jen tak ji držet v náručí, nakonec ve mně však zvítězila touha být „normální“. Tradiční rodina je přece správná, říkala jsem si. Rezignovala jsem a rozhodla se, že to prostě nechám na osudu. Vztahy s muži jsem zkoušela, nakonec mi však bylo vždycky smutno. Pořád jsem si ale myslela, že když všechny holky okolo mě mají kluka, že bych taky měla nějakého mít, protože tak je to správně. Chtěla jsem se vdát a založit rodinu. A pak jsem poznala muže, který je dnes otcem mého syna a mým nejlepším přítelem na světě. Vzala jsem si ho.
Muž věděl z mého přiznání, že se mi líbí ženy. Já mu slíbila, že svou lásku k nim budu držet na uzdě. A opravdu jsem se ze všech sil snažila své city věnovat jen synovi a muži. Když však malý odrůstal školce, bývala jsem často podrážděná a vzteklá na celý svět. Myslela jsem, že své pocity umím dobře skrývat, ve skutečnosti je ale všichni okolo viděli. Chovala jsem se nesnesitelně nejen k ostatním, ale také k sobě. Až jednou přišel den, kdy jsem poznala ženu, která se stala mou partnerkou. Poznaly jsme se náhodou v práci a byl to nezapomenutelný pocit. Bylo to, jako bych vyprahlá uprostřed rozpálené pouště dostala napít chladné pramenité vody. A já věděla, že už nedokážu dál lhát ani sama sobě, ani svým blízkým.
Nový životNebylo to jednoduché a stálo mě to spousty slz, ale nakonec jsem začala nový život s partnerkou a bylo to úžasné. Muž to přijal skvěle, dokonce se s partnerkou spřátelili a společně jsme slavili Vánoce i synovy narozeniny. Do konce života zůstanu jemu i jeho rodičům vděčná za to, jak mě tehdy přijali. I tak jsem ale v některých chvílích tápala a hledala rady ohledně výchovy dětí, lesbického rodičovství a tak dále. Pomoc přišla z webu Sbarvouven.cz, a to je vlastně i důvod, proč jsem se rozhodla vyprávět svůj příběh: abych dala ostatním vědět, že mi poradna pomohla. Mezi mentory jsem si našla paní Svatavu. Sama je máma a bude se umět vcítit do ženy, která je matka a zároveň miluje ženu. Začaly jsme si psát a já byla šťastná za každou radu i podporu. S ní jsem mohla řešit vše ohledně rozpadu vztahů, postavení se na vlastní nohy, i vztahu se svými rodiči, pro které byla celá situace velmi těžká. Při vyoutování mi bylo šestatřicet – dřív jsem jim to zkrátka nedokázala říct. Jsem ale ráda, že jsem to dokázala. Věřím, že mám spoustu krásných chvil ještě před sebou.
Dnes je všechno jinak. Bývalý muž má novou úžasnou ženu, se kterou společně sdílejí lásku, jak si vždycky přál. Moc jim to spolu sluší. Mně a partnerce se cesty rozešly. Jsem teď jen já a syn. Čas ukáže, co bude dál. Jedno ale vím jistě: nelituji toho dne, kdy jsem potkala ženu, která mi otevřela oči. A všem, kteří dočetli až sem, chci vzkázat: naslouchejte sami sobě. Protože i když budete zavírat oči před tím, jací skutečně jste, stejně jednou prozřete, jako já. Děkuji všem blízkým a poradně Sbarvouven.cz, že jste mi pomohli přijmout sebe samotnou takovou, jaká opravdu jsem!
Autorka: Romana Hladišová
V květnu spatřila světlo světa moje nová knížka „Koláčky a spiklenci“. Polovinu mé odměny za její prodej věnuji poradně Sbarvouven.cz. Občas někoho zajímá proč, a tak jsem se rozhodl vysvětlit to trochu podrobněji než prostým: „Protože mi její práce připadá důležitá“.
Během školních let mi začalo být čím dál jasnější, že nejsem normální holka. Jenže ačkoli se mí rodiče plácali po ramenou, že zplodili poměrně bystré dítko, vždycky jsem všechny ty pochyby, zmatky a nesrovnalosti svedl na tu normální. A nikdy na tu holku. Dneska už nedovedu odhadnout, jestli by se něco změnilo, kdyby se mi dostala do ruky správná knížka, film nebo článek. Prostě k tomu nedošlo, a tak mě ani vzdáleně nenapadlo zpochybňovat něco tak neměnného, daného a do kamene vytesaného, jako že někdo je chlapeček a někdo zase holčička.
Navíc jsem ani neprožíval tak silně nepříjemné pocity jako někteří jiní lidé. Byl jsem divoké děcko, věčně umazané a s odřenými koleny, s nadšením jsem lítal venku, lezl po stromech a hrál si na indiány. Ale občas jsem si taky zkoušel máminy parádní šaty a jednu dobu jsem byl prakticky nerozlučný s oblíbenou panenkou a nutil jsem celou rodinu, aby se k ní chovala jako k opravdickému miminu.
Jako mrně jsem nic moc neřešil. Do školky jsem skoro nechodil. Když byly kolem nějaké děti, hráli jsme si spolu, ať to byli kluci, holky nebo směs. Když kolem nebyly, taky dobře. Sotva jsem se naučil číst, trávil jsem nejvíc času v knížkách a společnost mi nechyběla.
Nástup do školy s sebou ovšem tu společnost nese, ať o ni stojíme, nebo ne. A tak jsem se i já, v šatičkách a s hlavou ostříhanou jako tenisák, ocitl uprostřed složitého a záhadného ekosystému zvaného školní třída.
Zprvu mě mezi sebe přirozeně přijaly holky. Nepatřil jsem nikdy mezi ty oblíbené, ale ani se mě nestranily. Napřed se všechno zdálo fajn, kreslili jsme si navzájem do památníčků – a já chodil do výtvarky, tak co by ne – hráli jsme na schovku nebo skákali gumu. Jenže jak šel čas, spolužačky se začínaly zajímat o jiné věci a já je přestával stíhat. Postupně jsem si mezi nimi začal připadat jako slon v porcelánu – jaksi neohrabaně, nervózně, že určitě zase řeknu nebo udělám něco špatně. Nezajímalo mě, co mám na sobě, pokud to bylo pohodlné. Neznal jsem zpěváky a zpěvačky z nejnovějšího holčičího časopisu. A ačkoli mě holky ze třídy nezačaly hned vyloženě odstrkovat, prostě jsme si najednou navzájem neměli co říct.
A pokud jde o kluky… Snažil jsem se mezi ně zapadnout a chvíli to i fungovalo. Nebylo na škodu, že jsem si s nimi nezadal v páce, předváděl na nich chvaty z juda a snažil se s nimi v lumpárnách nejen držet krok, ale pokud možno i vyniknout. Opět nemůžu říct, že by se přímo prali o možnost se mnou kamarádit, ale celkem mě brali – na holku možná až nadstandardně – a mně mezi nimi bylo dobře. Jenže i kluci rostli, i když jim to trvalo o chlup déle než holkám, a taky se začali zajímat o jiné věci. Což by možná tolik nevadilo, kdyby ty jiné „věci“ nebyly především holky. Z kategorie lidí, se kterými se dá něco podniknout, jsem se přesunul do kategorie potenciálních objektů zájmu, a v tom jsem totálně propadl.
Chvíli jsem se marně snažil získat zpátky ztracený status kámoše a parťáka. A když se to nepovedlo… (Co chci? Aby mě kámoši zase brali. Co chtějí oni? Holky.) … zvolil jsem jedinou strategii, která mi dávala smysl.
Období střední školy a ještě kus navrch shrnu do jediné věty: „Takhle se slušné děvče nechová.“ Ale to koneckonců nikdy nebyla moje silná stránka. Chaoticky a nevědomky jsem pořád něco hledal – svoje místo, odpovědi nebo snad i samotné otázky. Hledal jsem je ve skupinách přátel, na dlažbě nočních ulic, v lahvích, na nahé kůži lidí, v rukou pokoutních pouličních prodavačů ledasčeho, ba i v kostelní lavici. Protože mám víc štěstí než rozumu, všechno jsem to přežil bez následků. Ale odpovědi jsem nenašel, a vlastně ani otázky.
To všechno a ještě víc jsem prožil s vědomím, že jsem ta divná holka. A pak se mi přihodila poměrně bezvýznamná věc. Začal jsem hrát textové RPG. S vymýšlením postavy jsem si dal hodně práce, promýšlel jsem, jakou má povahu, kdo jsou její rodiče, co má ráda a co nesnáší, v čem vyniká a čeho se bojí. Jedinou věc jsem řešit nemusel, protože aniž bych si to uvědomil, byla mi zřejmá hned – ta postava je kluk. A jak jsme spolu hráli, žili, rostli a stárnuli, dost mi ta postava přirostla k srdci. Přál jsem si, abych to byl já. Začal jsem používat jeho jméno na internetu. Když mě podle něj někdo prvně oslovil v mužském rodě, neopravoval jsem ho. A pak další a další. Bylo to na jednu stranu perfektní.
Pomalu mi ale v mysli vyklíčily všechny ty otázky, které jsem předtím nemohl najít. Nastoupila panika a hned potom hodiny a hodiny na netu. Hltal jsem články, diskuse i osobní příběhy trans lidí. V něčem jsem se poznával, a to mě děsilo. V něčem zase vůbec, a to mě děsilo taky. Nevěděl jsem, kdo jsem, nevěděl jsem, co dělat, byl jsem permanentně ve stresu.
foto Anna MusilováNakonec jsem při bloudění internetem šťastnou náhodou narazil na poradnu Sbarvouven.cz. Ještě pár dní jsem váhal a pak jsem nervózně napsal vybranému mentorovi. Odpověděl rychle, i když to zrovna bylo mezi Vánoci a Novým rokem, a začala několik měsíců dlouhá konverzace.
Oslovit poradnu bylo to nejlepší, co jsem mohl udělat. Mít se na koho obrátit znamená hodně. A když má ten někdo za sebou vlastní zkušenost, chápe, čím procházíte, rozumí vašim pocitům, i když je ani sami nedovedete úplně přesně popsat – tak to je k nezaplacení. Ze začátku byl chat s mým mentorem jediným místem, kde jsem mohl bez obav z odsouzení nebo třeba i jen z nepochopení vyslovit úplně cokoli. Představoval pro mě bezpečný prostor, kde jsem mohl probrat svoje pochybnosti, pocity a obavy. Kde jsem si mohl poprvé a „nanečisto“, bez strachu z možných následků, zkusit být sám sebou. Jen díky tomu jsem pomaličku získával odvahu svěřit se i někomu dalšímu.
Poradna nevyřešila moje problémy mávnutím kouzelného proutku. Ale postrčila mě správným směrem. Postavila mě na začátek další cesty, dalšího hledání. Teď už jsem ovšem věděl, co hledám. A kdykoli jsem se bál, že bych mohl zase někde zabloudit, měl jsem se komu svěřit. Ta cesta byla klikatá a vlastně ani nevím, jestli jsem vůbec na konci. Ale na tom nesejde. Byl jsem divná holka. Pak jsem byl kluk, občas možná až moc, na sílu, jen aby to bylo hned jasné. A možná i proto, že jsem si odžil i tuhle fázi, jsem dneska v pohodě s oběma možnostmi.
V některých kouscích života jsem holka. Bez přemáhání, bez nepohodlí. A pořád jsem trochu divná holka, ale už mi to nevadí. Tady mě máte a mějte mě rádi takovou, jaká jsem.
A v jiných jsem zase kluk a necítím se za to provinile, ani se nestrachuju, kdy někdo vyskočí a vykřikne: „Fejk! Podvodnice!“
Už se tolik nesnažím nacpat do škatulky, která mi nesedí. Škatulky jako takové ale nezavrhuju, protože pokud se použijí jako nástroj, a ne jako posvátná kráva, usnadňují komunikaci. Nebinární. Genderfluid. Zkratka, díky které nemusím vysvětlovat celý svůj příběh. Ale už vím, že nemám povinnost se do té škatulky vejít. Je v pořádku, když kousek přečuhuje a jinde kousek chybí. Každý jsme originál. Hlavní je zůstat lidmi, tolerantními a s otevřenou myslí.
Autor: Theo Addair
Sledujte Theův web Theo v písmenkách.
Koupit knížku Koláčky a spiklenci můžete na webu Knižního klubu.
Naše mentorka Katka nedávno dostala zvláštní dopis. Text začínal: „Někdy před dvěma lety, když byla moje situace opravdu zoufalá, jsem se na Tebe obrátil. Musím říct, že mi to docela pomohlo. Proto jsem se rozhodl, že se Ti ozvu – abys věděla, jak to se mnou dopadlo, a taky abych Ti poslal jedno velké DÍKY, které Ti dlužím.“
Pod textem byl podepsán Dominik, i když Katka si tohoto klienta pamatovala pod jménem Adam. „Měl jsem tehdy takový strach, že jsem se bál napsat své pravé jméno,“ stálo dále v děkovném dopise, který byl plný dobrých zpráv. Dominik se za uplynulé dva roky vyoutoval rodině a přátelům a spokojeně žije v Praze ve společném bytě s přítelem Kubou – představa, která by byla pro sedmnáctiletého Dominika jen těžko uvěřitelná.
Vnitřní coming outy prožil Dominik hned dva. První, jak už to bývá, přišel ještě na základní škole, kdy si začínal uvědomovat, že se od ostatních kluků něčím liší. Čím to přesně bylo, ale moc nechápal a docela to ignoroval. Jenže jsou věci, které se popírat zcela jednoduše nedají. „Měl jsem velký strach. To, že jsem gay, jsem o sobě věděl odmala. Ale když je člověk malej, moc to neřeší a nechápe to. Zlomový bod přišel ve třinácti, čtrnácti letech. Ze začátku jsem to sám vůbec nepřijímal, říkal jsem si, že mě to třeba nějak přejde. Dokonce jsem se sám sebe snažil přeorientovat a nějak to v sobě popřít,“ vzpomíná Dominik. Přes jeho veškerou snahu se ale nic nezměnilo. Strašně se styděl a nedovedl si představit, že by to někdy někomu řekl.
Představa, že o tom ví jeho rodina, kamarádi nebo okolí, byla pro Dominika na střední škole naprosto nereálná. „Ani nevím, proč jsem v sobě měl takový blok. Mám kolem sebe velmi tolerantní lidi – jak v rodině, tak mezi přáteli,“ hodnotí zpětně. „Takhle to pokračovalo až do třeťáku na střední, kdy už jsem na tom nebyl psychicky dobře. Měl jsem toho plný zuby, ještě se mnou do toho mlátila puberta a líbil se mi jeden kluk. Bylo toho na mě už moc. Lhal jsem před kamarády – hlavně když se bavili o holkách a já jsem se chtěl zapojit do konverzace. Bál jsem se, že to na mně bude poznat, že něco špatně řeknu nebo udělám nějaké gesto, které mě vyzradí.“ Takové myšlenky měl takřka každý den a rozhodl se tedy vyhledat odbornou pomoc. Přemýšlel o terapii, jenže se mu nechtělo platit za soukromého psychologa. Nakonec při brouzdání po internetu narazil na poradnu Sbarvouven.cz a rozhodl se, že do ní napíše.
Začal si psát s mentorkou Katkou a jeho psychický stav se brzy zlepšil. „Poradna mi přinesla možnost ventilovat svoje pocity a zároveň jsem si mohl vyzkoušet, jaké to je, když to o mně někdo ví. Protože to jsem předtím vůbec neznal.“ S Katkou byli v kontaktu asi tři měsíce. Pak se přiblížila maturita a Dominik se odmlčel. Musel se soustředit na jiné věci a navíc se cítil mnohem lépe. Zpětně si uvědomuje, že pokud by to tehdy neměl sám v hlavě srovnané, poradna by mu nedokázala pomoci – člověk na tento krok musí být připravený.
Dominikův veřejný coming out přišel po přestěhování do Prahy. Byl přijat na vysněnou vysokou školu a věci v jeho životě se konečně začaly ubírat správným směrem. Byl v novém městě a měl šanci začít svůj život žít tak, jak sám chce. „Myslím, že mi změna prostředí hodně pomohla. Mohl jsem být někde, kde jsem nikoho neznal, nikdo se mě neptal na to, s kým jdu a kam, kdy přijdu a tak podobně. Dostal jsem v tomto ohledu hodně svobody.“ Nic mu konečně nebránilo být tím, kým doopravdy je, a být upřímný nejen sám k sobě, ale také ke svým nejbližším.
První, komu se Dominik rozhodl vyoutovat, byla jeho sestra. „Ona je takové moje druhé já. Napsal jsem jí to přes sms a měl jsem hrozný strach. Do patnácti minut přišla odpověď a byla hrozně v pohodě. Sestra byla sice trochu překvapená, ale napsala, že je jí úplně jedno, jestli jí představím přítelkyni, nebo přítele.“
Sestřina reakce mu dodala sílu v coming outu pokračovat. Další, komu se Dominik svěřil, byli jeho kamarádi ze střední. „Těm jsem to řekl osobně. Nejdřív mi moc nechtěli věřit a mysleli si, že si z nich dělám legraci. Potom měli spoustu otázek, ale nakonec to taky vzali v pohodě – dokonce byli rádi, že mají mezi sebou kamaráda gaye,“ líčí Dominik.
Nakonec ho čekala asi nejtěžší zkouška, a to svěřit se rodičům. „Taky jsem jim to napsal přes sms. Už dřív jsem měl choutky to říci mamce, ale nikdy jsem se k tomu neodvážil. Mamka si mou zprávu přečetla jako první a reagovala pozitivně. Prý to nevěděla, ale delší dobu tušila, že jí chci něco říct, ale nedokážu se k tomu odhodlat,“ vzpomíná Dominik. Rodiče musel uklidňovat. Nebrali až tak špatně to, že je jejich syn na kluky, ale spíš to, že si procházel špatným obdobím a že se bez jejich vědomí trápil. „V tomhle ohledu jsem rád, že jsem se vyoutoval až po takové dlouhé době, protože jsem měl trpělivost jim vše vysvětlit – před těmi třemi lety bych se nechal lehce unést emocemi,“ říká Dominik.
Momentálně Dominik žije ve společném bytě s přítelem, kterého potkal jen pár měsíců po příchodu do Prahy. „Seznámili jsme se na online seznamce. V Praze jsem neznal vůbec nikoho a nevěděl jsem, jak se mám seznámit. Do baru se mi samotnému nechtělo. A tak jsem zkusil internet a sešel se s pár kluky. Nikdy jsem nebyl v podobné komunitě, a tak to pro mě byl taky takový šok – například být poprvé v gay baru,“ vypráví Dominik. Po dvou měsících se přes internet sešel se svým současným přítelem. Jsou stále spolu a od září spolu dokonce bydlí. Brzy je má v jejich novém domově navštívit Dominikova maminka.
Od doby, kdy v osmnácti poprvé napsal do Sbarvouven.cz, již uběhly více než dva roky. Dominikův život se otočil o 180 stupňů. Proto si taky po tak dlouhé době našel čas, aby svou mentorku Katku znovu kontaktoval a podělil se o šťastné novinky. Na konec svého dopisu Katce napsal: „Pokud si v současné době píšeš s někým, stejně jako jsme si psali my dva, klidně mu tuto zprávu přepošli, aby věděl, že v tom není sám. A aby tomu dal čas a aby si byl jistý, že jednou to bude lepší o miliardu procent.“
Autor: Patrik Karkoš
Koláčky a spiklenci