V San Francisku potkal Subhiho Czeslaw Walek, předseda Prague Pride. Povídali si o životu gayů v Sýrii, coming outu a možnostech LGBT osob, které se Sýrii rozhodnou ospustit.
Kdy ses rozhodl být LGBT aktivistou? Bylo to už v době, kdy jsi žil v Sýrii, nebo až tady ve Spojených státech?
Víš, v Sýrii si nemohl být aktivistou. Vláda by nedovolila fungování žádné neziskovky a už vůbec ne neziskovky, která řeší LGBT témata. Musíš pochopit, že i před vypuknutím občanské války v Sýrii používal Asad LGBT občany jako obětní beránky. Když se jeho režim hroutil a lidé neměli co jíst, neměli práci a začínali být nespokojení, předhodil jim společného nepřítele – zvrhlíky, sodomity – gaye.
Ale Subhi, když jsem navštívil Sýrii před 15 lety – tehdy ještě jako heterosexuál – v aleppském bazaru mě neomaleně balil chlap. Tehdy jsem objevil své druhé já. Co se tím ale snažím říci, je, že mně nepřišlo, že by atmosféra ve společnosti byla nějak příliš homofobní.
Zaprvé jsi byl turista – co můžou turisti, nemůžou našinci – a vůči cizincům se Syřané chovali jinak. Zadruhé je pravda, že před patnácti lety byla atmosféra v Sýrii jiná. To ale nemění nic na faktu, že syrská společnost je hluboce homofobní. Vychází to z jejího náboženství. Sunitský islám udává tón syrské společnosti a jeho doktrína je silně homofobní. Pro muže to znamená, že nejpozději kolem třicítky se musí oženit a mít děti. Z toho není úniku. A ten tlak není vyvíjen pouze na muže, ale na celou jeho rodinu. Gayové jsou ve společnosti označovaní a chápaní jako zvrhlíci.
No, to musí být hrozně těžké se s tím vyrovnat.
Já sám jsem měl asi štěstí v tom, že jsem se v dost útlém věku naučil anglicky a měl jsem tedy přístup i k jiné literatuře. Takže jsem po nějaké době pochopil, že nejsem zvrhlík. Ale neumíš si představit, s jakým vnitřním pocitem opovržení vůči sobě samému řada gayů v Sýrii žije, a to jen díky této propagandě.
Jaký byl tvůj coming out? Ve věku, kdy máš za sebou vystoupení v Radě bezpečnosti OSN reprezentující gaye ze Sýrie, já se teprve outoval.
Bylo mi asi čtrnáct, kdy jsem si uvědomil, že to mám hozené jinak. Neuměl jsem to pojmenovat, ale když se mi začaly zdát sny o chlapech, nebo jsem se v parku zadíval na chlapa tak, že mě musely sestry okřiknout, bylo mi jasné, že je něco jinak. Byl jsem ztracený. Neznal jsem žádného gaye nebo lesbu ze sousedství, ze školy, z kina nebo televize – bál jsem se, že jsem sám a tak jsem to držel v sobě a nořil se do vlastní deprese.
A kdy ses vyoutoval rodičům?
Dobrovolně bych se nikdy nevyoutoval, byl jsem násilně vyoutovaný. Moje deprese se projevovala uzavíráním se do sebe, přestával jsem komunikovat s okolím. Rodiče mě proto poslali k psychologovi, kterému jsem řekl pravdu. No a doktor nevěděl, co lepšího udělat, než že zvedl telefon a řekl to mým rodičům. Ti byli z toho zmatení a nevěděli, co mají dělat. Táta byl dosti významnou osobou v Sýrii, tak si umíš představit, jaký horor pro něj byla představa, že jedno z jeho dětí je sodomitou. Mlátil mě s nadějí, že fyzické násilí ze mě udělá „chlapa“. Doktor rodičům poradil, ať mě doma zavřou a sledují na každém kroku. Předepsal mi také prášky a navrhl jim, aby mě poslali na elektrošoky. Na to naštěstí neměli peníze. Deset let jsem žil v tomto domácím vězení. Po vypuknutí občanské války se situace doma radikálně zhoršila.
Takže ses rozhodl odejít ze Sýrie kvůli rodině?
Situace doma nebyla tou hlavní příčinou. Pár měsíců před mým odchodem mě zadrželi vojáci Asadova režimu. Vytáhli všechny mladé lidi z autobusu a zavřeli nás do místnosti pokryté skvrnami od krve. Slyšel jsem o mučení a znásilňování gayů vojáky a já vypadal jako ideální objekt pro jejich útok. Jemný, zženštilý, vypadající trochu jinak. V jednu chvíli vojáci propustili všechny kromě mě. Srdce mi bušilo hrůzou. Věděl jsem, že mi něco udělají, byla to nejhorší půlhodina mého života. Oni mě ale pustili. Dnes si myslím, že je to jedinkrát, co mě zachránilo moje příjmení. Tehdy jsem poprvé pocítil, jak se oprátka stahuje.
Město, ve kterém jsi bydlel, je nyní pod kontrolou Asadova režimu?
Ne, krátce po tomto incidentu město dobyla an-Nusrá, syrská odnož Al-Káidy, a v místní mešitě vyhlásila, že osvobodí město od všech sodomitů. Jejich metody zabíjení jsou obzvlášť brutální. Tehdy jsem se rozhodl, že odjedu. Věděl jsem, že by mě dřív nebo později dostali. Vzal jsem dvě stě dolarů, naskočil do taxíku a odjel do Bejrútu.
Řešil jsi svůj odjezd s někým v rodině nebo mezi přáteli, anebo to bylo čistě tvé vlastní rozhodnutí?
Rodině jsem to akorát oznámil těsně před odjezdem. Jediný, s kým jsem to řešil, byl kamarád v Bejrútu, který mi poskytl dočasné přístřeší. Ale situace v Libanonu nebyla nejjednodušší, nemohl jsem tam najít práci. Libanonci nejsou vůči Syřanům úplně otevření – vzhledem k naší minulosti se není čemu divit. Věděl jsem také, že v Turecku je více možností, jak si najít práci a začít nový život. Dohodl jsem se tedy s editorem LGBT časopisu, do kterého jsem pravidelně přispíval, že se k němu přestěhuju. V Turecku jsem nakonec bydlel dva roky.
Proč jsi v Turecku nezůstal?
Situace syrských gayů tam není o moc lepší než v Sýrii. Turecko je plné Syřanů a ti se nemění překročením hranic. Jsou stejně homofobní jako doma. I mě to dopadlo. Už v Turecku jsem začal aktivněji pracovat na pomoci syrským gayům, veřejně jsem vystupoval a komunikoval s institucemi, aby žádosti o status uprchlíka z důvodu sexuální orientace řešili přednostně – a to se některým v Sýrii nelíbilo. Můj bývalý spolužák se mi ozval se zprávou, že mě zabije. V té době jsem pracoval pro neziskovku Save the Children. Kolegyně mi pomohla podat žádost o status uprchlíka na UNHCR. Trvalo to 12 měsíců, než jsem odjel do USA.
To je ale velmi rychle. Pokud to porovnáš se zprávami, že na první pohovor se čeká až deset let, 12 měsíců zní jako rychlovlak.
Ano, měl jsem velké štěstí. Ostatní, se kterými jsem v kontaktu, takové štěstí nemají. Fakt, že jsem měl práci v respektované neziskové organizaci, pomohl nejen mé žádosti, ale i mně osobně. Měl jsem jistý příjem, mohl jsem si dovolit bydlení v civilizovaných podmínkách, měl jsem v okolí lidi, na které jsem se mohl spolehnout a kteří mi pomohli. Toto řada gayů a leseb nemá. I když jsou žádosti LGBT osob o status uprchlíka vyřizovány přednostně, průměrný čas vyřízení je 24 měsíců. Pro jednotlivce jsou tyto dva roky strašně dlouhá doba, zejména pokud nemají v Turecku žádné zázemí. Řada gayů se bojí svoji žádost odůvodnit sexuální orientací. Znám případ právníka, který podal na UNHCR žádost z tohoto důvodu a druhý den si jej odvedli vojáci. Už jsme o něm nikdy neslyšeli.
Většina gayů tedy nejde do uprchlických táborů?
Valná většina se uprchlickým táborům snaží vyhnout, protože tam je ta situace v podstatě stejná jako v Sýrii – verbální ponižování, vyhrůžky, fyzické násilí a znásilňování, případně smrt. Takže většina se buď snaží najít si nějaké útočiště v Turecku, nebo pokud mají peníze, zaplatí převaděčům, aby je dostali do Evropy.
Občas vídáme otřesné záběry gayů shazovaných z věží a následně kamenovaných davem. Je tento trest rozšířený po celém území Sýrie?
Na jednom se všechny skupiny kontrolující Sýrii shodnou – v nenávisti vůči gayům a v brutálním, barbarském zacházení s nimi. A dělo se to i před tím, než IS začal vypouštět do světa ta otřesná videa. Dnes máme důkazy, že na území Sýrie bylo brutálně zavražděno kolem 40 mužů z důvodu jejich faktické či domnělé homosexuality. Je ale vysoce pravděpodobné, že toto je pouze zlomek toho, co se tam děje. Každá skupina má svůj styl zabíjení – an-Nusrá gaye popravuje, IS je shazuje z věže a nechává ukamenovat, Asad je mučí ve vězení.
Jak zjistí, že je někdo gay?
Stačí, že jsi nepřítelem režimu, jež právě kontroluje město, ve kterém žiješ. Stačí, že ti nerostou vousy, jsi trochu zženštilý, nosíš jiné oblečení a už jsi podezřelý. Pokud náhodou najdou v telefonu osobnější zprávu jinému chlapovi, je nařízena okamžitá poprava.
Stále se bavíme jen o gayích. Jak je to s lesbami, jsou vystavovány stejnému násilí?
Lesby to mají v lecčem těžší než my gayové, ale dovolím si říci, že jejich životy nejsou v takovém ohrožení. Všechna videa, která třeba IS vypouští do světa, jsou o kamenování mužů. Šaría explicitně zakazuje sexuální kontakt mezi muži, takže pokud je žena náhodou přistižena, netrestají ji smrtí. Nicméně znám případy holek, kterým bylo vyhrožováno znásilněním kvůli tomu, jak jsou oblečené, nebo že mají krátké vlasy a nenosí šátek. Mezi uprchlíky v Turecku je také několik leseb.
Jaký byl pro tebe přesun z Idlibu do San Franciska? Umím si představit, že to musel být totální šok. Z města, kde býti gayem znamenal rozsudek smrti, do místa, kde duhová barva je jeho synonymem.
Ano, to byl totální šok. I přes to, že jsem nějakou dobu žil v Turecku a můj „gay život“ již začal být reálný, tu intenzitu a otevřenost, s jakou LGBT lidé v San Francisku žijí, tu jsem si opravdu neuměl představit. Byl to pro mě větší šok než vystoupení v Radě bezpečnosti.
To je pravda, v srpnu jsi jako první gay vystoupil na uzavřeném jednání Rady bezpečnosti OSN k situaci LGBT osob na území Sýrie. Bylo to, tuším, vůbec první jednání Rady bezpečnosti na téma LGBT.
Organizace ORAM, ve které nyní pracuju, se opravdu snaží LGBT uprchlíkům pomáhat. Bohužel toto nebylo pro mnohé tématem, zejména proto, že o to nebyl mediální zájem. A ta prokazatelná čísla zabitých gayů byla vlastně nízká. Když jsme dostali toto téma na půdu Rady bezpečnosti, situace se trochu změnila a státy začaly věnovat tématu větší pozornost. Bylo zajímavé pozorovat reakce zástupců některých států. Zástupci Sýrie se mnou nemluvili, protože jsem nešetřil ani jednu ze skupin kontrolujících syrské území, včetně Asadova režimu. Rusové a Číňané se mračili.
Ale byli tam. Tvé vystoupení rozhodně pomůže jedincům ze Sýrie, ale také prolomilo určité tabu OSN ohledně LGBT. Byli tam zástupci států, pro které je LGBT nevhodné téma k jakékoliv diskuzi. Vystoupil jsi v době, kdy Radě předsedal africký stát. Doufejme, že to do budoucna pomůže nejen LGBT lidem ze Sýrie, ale také z jiných míst, kde jsou konflikty a kde jsou LGBT osoby obzvláště utlačovanou skupinou. Subhi, co bude dál?
V první řadě jde o záchranu životů gayů a leseb, kteří odejdou ze Sýrie. S dalšími lidmi tady v USA, v Evropě a v Turecku jsme vytvořili neformální skupinu, která se snaží v Turecku o vytvoření jakéhosi bezpečného útočiště pro LGBT osoby, které tam přijedou ze Sýrie – přístřeší, právní a psychologická pomoc. Bohužel nám zatím chybí jak finance, tak lidské kapacity.
Z dlouhodobého hlediska je to o moc těžší. I vláda, která si říká demokratická a formuje se mimo hranice Sýrie, nechce o LGBT ani slyšet a nebude toto téma řešit. Za mě se budu snažit ovlivňovat chápání a vnímání LGBT v Sýrii. Naději vidím v mladých lidech a v uměleckých kruzích – prostě v lidech, kteří jsou otevření a nejsou ovlivnění propagandou.