Už jsme pomohli spoustě lidem, tohle je jeden z příběhů

Naši mentoři si už psali s několika stovkami hlavně LGBT lidí, kteří se plánují vyoutovat. Svatava je jednou z našich mentorek. Její dopis všem, kteří prožívají coming out, svůj nebo někoho blízkého, zveřejňujeme níže. Společně s příběhem jednoho chlapce, který vyrazil na cestu coming outu, a dopadlo to dobře.

Už jsme pomohli spoustě lidem, tohle je jeden z příběhů

Od zahájení fungování poradny sbarvouven.cz se na mne obrátilo již mnoho lidí. Velmi si vážím jejich důvěry a děkuji jim za ni. Z toho, co mi píšou a s čím chtějí poradit, se mi jen potvrzuje to, co jsem poznala a pochopila v uplynulém roce: Homosexuální orientace je spojena se spoustou strachu a bolesti z nepochopení, nepřijetí, odsuzování i osamocení …

Příběhy lidí – většinou vlastně ještě dětí – jsou si často dost podobné. Ale ve všech mezi řádky čtu o velké bolesti i strachu, o obavách z nepřijetí nejbližšími. Naštěstí také o odhodlání a touze žít plnohodnotný život v pravdě a lásce – bez popírání vlastní identity. Není možné dlouhodobě žít v přetvářce a ve lži, aniž by to člověka bytostně nepoznamenalo. I já jsem své děti učila, že v pravdě a lásce se dá zvládnout a vyřešit téměř vše. Proto i své klienty vedu k tomu, aby žili v pravdě a svěřili se svým nejbližším s tím, jací skutečně jsou (pokud již sami opravdu mají jasno v tom, jaká je doopravdy jejich orientace). Společně s nimi pak doufám a věřím v to, že je jejich rodiče přijmou, stejně jako lidé v jejich okolí. Vím, že to pro rodiče i nejbližší rodinu nemusí být vůbec jednoduchá situace.

Setkala jsem se v Praze s jednou ženou, maminkou dvaadvacetileté dívky, lesby. Této ženě se zbořily všechny její životní nauky i jistoty … Byla vychována v katolické víře a sama své děti takto poctivě vychovávala. Nyní je zmatená a hněvá se na Boha, jak a proč zrovna jí toto mohl udělat. Že její dcera je lesba. Sama viděla, jak dlouho a hrozně se její dcera trápila – a ona neznala a nechápala důvod jejího trápení.
Nyní jasně ví, že její dcera se trápila kvůli své orientaci. Sama bezpodmínečně dceru miluje a chce, aby byla šťastná. Zároveň má o ni stále obavu. Neví, dá-li se vůbec v katolické církvi i společnosti s touto orientací šťastně a spokojeně žít. A tak se tato žena snaží zorientovat znovu a jinak ve svém i dceřině životě a hledat a nalézat nové životní jistoty a možná i nový pohled na Boha.

„Své klienty vedu k tomu, aby žili v pravdě a svěřili se svým nejbližším s tím, jací skutečně jsou.“

V rámci poradny si píšu mimo jiné se šestnáctiletým klukem, který již několik let tušil, že „to“ má jinak. Teď už má úplně jasno a trápí ho, že před nejbližšími žije ve lži a přetvářce. Přemýšlel, jak se vyoutovat a jak to říci nejprve sestře a pak třeba i ostatním… Postupně jsme dospěli k tomu, že své sestře napíše dopis. Sám bude mít možnost si utřídit myšlenky a v klidu je beze strachu napsat. Zároveň sestře dá možnost v klidu o samotě zpracovat tuto informaci a reagovat s odstupem po možném prvotním šoku. Poslal mi ke konzultaci koncept svého dopisu a já jsem byla ohromená a dojatá tím, jak píše a uvažuje mladý kluk – napůl dítě a napůl mladý muž. Ihned jsem s ním domluvila, že jeho dopis je natolik krásný a s citem a láskou napsaný, aby se mohl zveřejnit a třeba se stát návodem pro ostatní. S jeho výslovným souhlasem zde tedy uveřejňuji celý dopis.

Milá moje nejdražší sestřičko, píše ti tvůj bratříček.

Už dlouho ti chci něco říct, ale zatím jsem na to nepobral tolik odvahy. Jsi jediná z naší rodiny, ve kterou vkládám velkou důvěru, a chtěl bych ti něco svěřit. Chtěl bych, aby sis tohle nechala jenom pro sebe a nikomu to beze mě neříkala, protože nechci ublížit našim rodičům, kteří na to možná ještě nejsou připraveni. Jsi ty připravená a mohu ti plně důvěřovat? Pokud ne, zanech čtení a vrať se k dopisu až budeš připravená… Už dlouho u sebe pozoruju, že se mnou není něco v pořádku a že jsem tak trochu jiný. Je to totiž psychický “problém“ a spousta lidí jej má, jen ho na nich tak často nepozorujeme a já se stal také jednou z obětí tohoto “problému“. O tomto problému mlčíme, není dobré se o něm zmiňovat v dnešním světě, protože spousta lidí pro něj nemá pochopení, ale jsou tací, kteří se ho nebojí a jdou mu vstříc. Mají totiž něco, co já postrádám, a to odvahu. Tento “problém“ u sebe již pozoruju zhruba čtyři roky a poslední rok si uvědomuju, jak jsem do něj ponořen. Bojím se o tomto říct naplno a všem, protože tím nechci nikomu komplikovat život. Kdybych to řekl ve škole, tak budu vystavěn posměchu a šikaně ve škole a většina lidí se mě bude stranit. Poté by se to mohlo donést do našeho městečka, kde by nás, naší rodinu, mamku, taťku, tebe a hlavně mě mohli pomlouvat a to já nechci. Taťka by to nemusel unést a dávat to za vinu mamce nebo sobě, že se ze mě stalo tohle. Nemůže za to on ani mamka, nikdo za to nemůže a ani já sám, s tím se člověk rodí a nemůže si vybrat. Jde o to, že většinu lidí možná zklamu, ztratím a nechtěl bych u toho být sám, protože tohle “vyoutování“ vyžaduje hodně síly a odvahy, kterou nemám.

Nechci ale nikomu lhát ani se přetvařovat, ale zatím musím. U rodičů bych nesplnil jejich očekávání, že si najdu holku, kterou si pak vezmu, založím s ní rodinu, že se naše děti budou držet tradic a hlavně budou nosit naše jméno… Špatně snáším tohle lhaní o sobě. Bojím se toho, že byste mě mohli zavrhnout a že se mě budete stranit, že naše vztahy ochladnou a nebudou jako dříve, i když budu pořád stejný jako před přečtením tohoto dopisu. Tohle bych asi neunesl, stejně jako můj kámoš, který se o tom svěřil doma. Jeho rodiče se od něj odvrátili a neunesli to, a tak utekl ke své sestře. Jeho táta to neustále vyčítal jeho mámě a dokonce ji i mlátil. On pak začal brát pervitin, kašlat na školu, chlastal, a to vše kvůli reakci a chování jeho rodičů. Neslaví jeho narozeniny, svátky, úspěchy, Vánoce a podobný akce, prostě mu ani nepodají ruku. Na střední se ho právě taky všichni straní a dřív ho i šikanovali. Jedinej člověk z jeho rodiny, který při něm pořád stojí, je jeho ségra.. Nevím, jestli už jsi to pochopila, ale řeknu to už na rovinu, jsem hold na kluky.

Doufám, že to přijmeš dobře a vžiješ se do mé situace, pocitů, myšlenek a obav. Je pro mě těžké říct tohle reálně, a tak to chci zkusit formou tohoto dopisu, ke kterému mě dovedla jedna paní, o které ti později budu vyprávět 🙂

Nevím, kdy si tento dopis přečteš, ale máš možnost na srovnání myšlenek a přemýšlet nad svou reakcí a jak to sama přijmeš, na rozdíl od toho, kdybych to na tebe všechno vysypal. Přijmi mě prosím takového, jakým jsem teď, a jaký jsem byl před přečtením tohoto dopisu, protože jsem furt stejný, jen s rozdílem, že o mně něco více víš.

Měj se hezky a v brzké době se opětovně uvidíme.
Mám tě rád …

Sestra chlapce zareagovala moc hezky, podpořila ho a vyjádřila mu bezpodmínečné přijetí. Mám z toho radost. Pár dní si prý i poplakala … ne kvůli tomu, že je její bratr gay, ale kvůli strachu o něj. Má obavu, aby v naší netolerantní společnosti netrpěl a netrápil se kvůli tomu, jaký je. Taky má obavu, že bude hůře hledat životního partnera, než kdyby byl hetero… Chápu její obavy – přesně toto jsou obavy, které trápí mnoho rodičů a přátel LGBT lidí. Ale věřím a doufám, že se pohled společnosti bude posouvat směrem k větší toleranci a pochopení a že se nám všem bude žít lépe a lehčeji.

Svatava

 

Už jsme pomohli spoustě lidem, tohle je jeden z příběhů