Karel Pavlica

Už kolem desátého roku mi bylo jasné, že jsem kluk. Pak jsem čím dál hůř snášel to, že okolí mě jako kluka (obvykle) nebere, což bylo ale dáno především tím, že jsem to nikomu neřekl, jenom spolužačce, která nereagovala úplně dobře. Takže to nejhorší na celé věci pro mě bylo, že jsem si myslel, že nemám v okolí nikoho, komu bych o tom mohl říct. Až jsem v devatenácti narazil na jednu psycholožku, která si získala moji důvěru natolik, že jsem se jí svěřil, a ona reagovala skvěle, což mi pomohlo odrazit se ode dna.