Její definice je přitom velice jednoduchá: asexuálové jsou lidé, kteří vůči druhým nepociťují sexuální přitažlivost.

V téhle prosté větě se ale skrývá široká škála možností a výkladů. Asexualita je spektrum zahrnující spoustu rozmanitých identit a asexuálové jsou pestrá komunita, která v sobě obsahuje všechny barvy duhy. Někteří navazují romantické a/nebo sexuální vztahy s lidmi stejného či jiného pohlaví, někteří naopak romantické vztahy nenavazují vůbec a kladou důraz na vztahy platonické a queerplatonické. Někteří sex mají, někteří ne, někteří jen za určitých podmínek. Pro tohle všechno máme bohaté názvosloví, které živelně vzniká v asexuálních komunitách po celém světě.

Všichni od aromantických asexuálů přes demi- a greysexuály po romantické asexuály obecně čelíme častému nepochopení, ale zvlášť velký tlak je na nás vyvíjen z medicínského hlediska. Bohužel jsme stále vystaveni snahám naši orientaci „léčit“, ať už po stránce fyzické nebo duševní. Dostupnost respektující lékařské nebo terapeutické péče je tak stále velký problém, a to i u odborníků, kteří jsou jinak vůči LGBT+ identitám vstřícní.

Pro větší osvětu vznikla už v roce 2010 akce Ace Week. Probíhá vždy poslední týden v říjnu a snaží se zviditelnit asexuální spektrum hlavně v rámci LGBT+ komunity. Letos se nově přidává osvětová kampaň Mezinárodní den asexuality – International Asexuality Day (IAD) – vyhlášená na 6. dubna. Klade si za úkol šířit povědomí o asexualitě a podpořit místní komunity zejména v neanglicky mluvících zemích (včetně České republiky).

U nás nabízí bezpečný prostor pro setkávání a řešení problémů facebooková skupina AsexuaLOVE.

Slovníček pojmů, na které v asexuální komunitě běžně narazíte:

Allosexuál*ka – osoba, která není asexuální. Zkráceně se nazývají allos.

Aromantik*čka – osoba, která nepociťuje romantickou přitažlivost. Může, ale nemusí být asexuální. Aromantičtí asexuálové si nejčastěji říkají aro aces.

Demisexualita – identita na asexuálním spektru, kdy osoba může v dlouhodobém intenzivním emocionálním vztahu sexuální přitažlivost po čase začít pociťovat, ačkoli zpočátku zcela scházela. (Pokud pociťujete sexuální přitažlivost, ale hned neskočíte s každým do postele, nejste demisexuál*ka, pouze vám vyhovuje se sexem počkat.)

Greysexualita, šedá asexualita – identita na pomezí asexuality a allosexuality. Řadí se sem lidé, kteří pociťují sexuální přitažlivost zřídka nebo ve velmi specifických kontextech, zkrátka se necítí ani allosexuální, ale ani čistě asexuální.

Queerplatonický vztah, QPR – vztah, který nějakým způsobem překračuje běžné pojetí přátelství, ale neobsahuje sexuální ani romantické city vůči druhému. Například přátelé, kteří se rozhodnou být zároveň životními partnery, sdílet domácnost, vnést do svého přátelství tradičně romantické prvky (rande, fyzickou intimitu), aniž by je pociťovali romanticky. Pro queerplatonického partnera*ku se používá zkratka QPP.

Split-attraction model – model, který rozlišuje několik složek či variant přitažlivosti. Zatímco allos obvykle vnímají sexuální, romantickou, estetickou či smyslovou přitažlivost k druhému člověku jako jeden pocit, asexuálové*ky (ale stále víc i bisexuálové*ky) rozlišují, které aspekty přitažlivosti cítí, a podle toho pojmenovávají svou identitu.

Pohlaví

Pojem gender by se dal popsat jako sociální pohlaví. Než se však zaměříme na to sociální, pojďme si říct něco o tom biologickém, resp. pohlaví připsaném po narození. Možná si říkáte, že je to banalita, že už děti ve školce přece ví, že jsou dvě pohlaví – holčičky a chlapečci. Ale tak jednoduché to není. Čas od času se narodí člověk, u kterého nejde pohlaví jednoznačně určit, protože je nositelem charakteristik (pohlavní orgány, chromozomy, hormony atd.) obou pohlaví. V tomto případě jde o intersex osobu. Někdy se v tomto kontextu objevuje slovo intersexuální, to ale není vhodný termín, protože se nejedná o variantu sexuální orientace, pojem je odvozený od slova „sex“, česky pohlaví, nikoliv od slova sexualita.

Rozložení dle pohlaví připsaného po narození si můžeme představit na následující škále:

Gender

Gender je pak soubor očekávání od mužů a od žen, který je proměnlivý v místě a čase. S těmito očekáváními se seznamujeme od dětství zejména v rodině, a pak ve škole, prostřednictvím médií atd. V rámci socializace se učíme ženským či mužským rolím se vším, co by k tomu mělo patřit v místě a čase, kde jsme se narodili a kde žijeme – chování, oblékání, (ne)projevování se v různých situacích atd. Tato očekávání ve zjednodušující formě vedou k genderovým stereotypům, tedy k předsudkům nebo mylným představám o tom, jaké chování je pro ženy či muže normální, přirozené, nebo k posuzování druhých na základě příslušnosti k určitému pohlaví bez ohledu na jejich individuální vlastnosti a schopnosti. Toto bývá často ještě podpořeno výroky typu: „Musíš se snažit vypadat pěkně, jinak o tebe žádný muž nebude stát“ nebo „Chlapi nebrečí, je to znak slabosti“.

Příklad genderového stereotypu: Žena z manželského páru se stará o auto, kdežto muž nemá ani řidičák. Když spolu jedou na technickou kontrolu, technik se automaticky obrací na muže a sděluje mu informace týkající se auta i poté, co je upozorněn na to, že záležitostem kolem auta se u nich doma věnuje výhradně žena.

Celý článek si můžete přečíst na webu Prague Pride

Autor: Karel Pavlica

Obecně neexistuje žádný jednotný způsob, jak trans lidé vnímají své tělo, jaký k němu mají vztah, jak vypadají, a neplatí ani to, že všichni touží po operacích. Níže uvádíme nejčastější mýty týkající se života trans osob a uvádíme je na pravou míru.
 

Mýtus: Všichni trans lidé chtějí operace

Zatímco někteří lidé, co se identifikují jako trans, podstupují operace např. z důvodů kosmetických, psychologických nebo zdravotních, mnohým stačí třeba jen hormonální terapie, případně pouze úprava zevnějšku (oblečení, účes, líčení atd.), protože medicínské zásahy ze zdravotních důvodů absolvovat nemůžou, nebo prostě nechtějí. Ne všichni trans lidé mají automaticky špatný vztah ke svému tělu.
 

Mýtus: Trans lidé jsou duševně nemocní

Stejně jako není duševní nemocí nevětšinová sexuální orientace, není nemocí ani nevětšinová genderová identita. Historie ukázala, že snažit se „napravovat“ hlavu prostřednictvím konverzní nebo jiné terapie je kontraproduktivní. Duševními nemocemi netrpí trans lidé více než běžná populace, ale mohou se u nich vyskytnout např. poruchy související s prožitými traumaty v důsledku diskriminace, menšinového stresu či šikany.
 

Mýtus: Změnit pohlaví je snadné, stačí jedna operace a je to

Tranzice je často komplikovaný proces zahrnující kromě poměrně dlouhé diagnostické části a medicínských zásahů i úřední a sociální změny.
 

Mýtus: Je lehké na první pohled poznat trans člověka

Neexistuje žádný jednotný způsob, jak trans lidé vypadají. U většiny z nich nikdo nepozná, že jsou trans. Před procesem tranzice nebo na jeho počátku se stává, že je to u člověka viditelné, ale zkušenost je obecně taková, že u většiny trans lidí to ostatní nepoznají, pokud se jim s tím přímo nesvěří.
  

Mýtus: Když se lidem umožní používat sociální zařízení odpovídající jejich genderové identitě, ohrozí to ženy a děti a zvýší to pravděpodobnost páchání násilí v těchto zařízeních

Ve skutečnosti neexistují důkazy, které by naznačovaly, že umožnění přístupu do sociálních zařízení (toalety, šatny, sprchy atd.) lidem podle jejich genderové identity zvyšuje výskyt násilí. A pokud k nějakému násilnému činu dojde, obětí bývají obvykle trans lidé.
 

Mýtus: Děti ještě nejsou dost staré na to, aby měly jasno o své genderové identitě

Některé děti se neztotožňují s rodem, jaký jim byl připsán při narození, již ve velmi raném věku, a ani později se to nezmění. Jiné zase mohou překračovat genderové normy, ale ne nutně se v životě identifikují jako trans. Pro sexuology*žky je tedy důležité určit, zda se u dítěte jedná o genderovou dysforii, genderovou nekonformitu nebo o experimentování v této oblasti, a tomu přizpůsobit svou péči.
 

Autor: Karel Pavlica
 

Více informací nejen o transgender identitách najdete v nové příručce Specifika sociální práce respektující genderovou, sexuální a vztahovou rozmanitost, která je zdarma ke stažení zde.

Ačkoliv si to o dva roky později již naplno uvědomil, měl trochu problém říct to lidem ve svém okolí. Proto využil služeb poradny Sbarvouven.cz. Jaká byla Lukášova zkušenost a jak se mu tohle nelehké období podařilo překonat?

Přečtěte si rozhovor.

Od smrti svého synovce tak pomohla čtyřem tisícům lidí uvědomit si svou orientaci a zabránila desítkám dalších sebevražd.

Přečtěte si celý článek.

O tom, čím si procházejí děti (a jejich rodiče), pokud se v dospívání rozhodnou svěřit se se svou sexuální orientací či genderovou identitou, si povídali s psycholožkou Irenou Smetáčkovou v magazínu Proženy.cz